Článek
Nedělní ráno v kasárnách Jana Jiskry z Brandýsa v Košících, koncem září 1980. Žádná rozcvička, žádné řvaní na chodbě a pocit, že takhle by se ta vojna snad i dala vydržet. Zvlášť když už máme polovinu za sebou.
Pomalu lezeme z postelí, líně se pohybujeme sem tam a nakonec se rozhodneme, že tedy asi vyrazíme na raňajky. Volným krokem opouštíme kasárna a přes „civilní sektor“ jak se vtipně říká na vojně všemu, co je mimo kasárna a mnohdy i mimo uvažování některých lampasáků, míříme do kasáren maršála Malinovského. Tam je totiž naše jídelna, které nikdo neřekne jinak, než humusárna. Samozřejmě nepochodujeme a nejdeme ve tvaru, ale hezky jako normální lidé. Když projdeme branou Malinovského, naskytne se nám podivný pohled. Po ránu jsou kasárna plná lampasáků a vojáci dílem pochodují, cvičí se zbraní, plazí se po asfaltu. „Ty vole co se to tady děje?“ Mizíme v humusárně a ptáme se kuchařů, „vo co de“.
„Nějakej magor včera utekl ze stráže, a vožralej ohrožoval někde nějaký civily. My vo tom víme taky celkem ho..o.“
Vojna ubíhá svým pomalým tempem k civilu a na tuhle příhodu jsme téměř zapomněli. Když tu náhle v předvánočním čase vyjde v rozkazu: Bod číslo 4. Účast na vojenskom súdě v posádkovom kině Dukla. A tak jdeme a tam se teprve dozvíme, co se stalo.
V útvaru, který sídlil v kasárnách Malinovského, byla strážní četa. Ti hoši v podstatě chodili pouze do stráže, někteří takzvaně ob 24. I nám se několikrát stalo, že jsme převzali stráž od těch před námi a druhý den jsme ji předávali skoro stejné stráži. Ono spát pomalu každou druhou noc v maskáčích a kanadách, chodit v noci po lese, jíst polostudenou stravu z ešůsu ,nemít se kde umýt, není co závidět. A tak si to občas hoši vylepšovali tím, že propašovali na stráž nějakou borovičku nebo vodku. Prázdné flašky byly pak většinou pohozeny v lese před strážnicí.
Usedli jsme do lavic v kině a začal soud. Přivedli obviněného a začali číst obžalobu. Vojín Trenčík nastoupil do stráže a v 17 hodin šel na stojku. Po chvíli prolezl dírou v plotě a vydal se do obce Lorinčík, vzdálené cca jeden kilometr od muničáku. „Bol smadný“ (měl žízeň) Přišel před hospodu a vystřelil ze samopalu do vzduchu. Vstoupil dovnitř a nechal si, se stále namířeným samopalem, natočit pivo. S placením se pochopitelně neobtěžoval. Vypil dvě piva a odešel. A dále cituji z obžaloby: „Po vsi išiel inženýr Horvát na traktore vlastnej výroby, Trenčík jej donutil vystúpiť a požadoval od něho pivo. Toto vypil a odišiel.“
Vojín Trenčík se vrátil dírou v plotě do prostoru muničáku a dále zodpovědně vykonával strážní službu, tak jam mu to předpisoval řád Zákl.ř. 1 a vojenská přísaha. Ale jen na chvíli, neboť hostinský zavolal na VB (policie) a ti zalarmovali posádku. Následovalo dýchání, vystřídání stráže a mimořádná událost. A neděli ráno to, co jsme viděli.
Na tom soudě bylo úsměvné i to, že obžalovaný Trenčík byl maďarské národnosti, takže výslech probíhal přes tlumočnici. Otázka od soudce ve slovenštině, překlad, Trenčík maďarsky a překlad do slovenštiny. Ovšem pak na jednu otázku odpověděl asi jinak než chtěl soudce slyšet, soudce se vymrštil a seřval obžalovaného hezky maďarsky. Taky uměl! Tlumočnice raději nepřekládala, asi jen vynechala sprostá slova.
Pak zazněl rozsudek jménem republiky: Vojín Trenčík se odsuzuje k dvěma půl roku odnětí svobody nepodmíněně. K tomu mu připočetli jeden a půl roku podmínku z civilu a měl to za rovné čtyři. Tedy 1460, plus dosloužit vojnu. Je ovšem s podivem, jak se trestaný člověk mohl dostat ke zbrani, když kontráši prověřovali každého do čtvrtého kolene a pratetička v Americe vadila.
Když jsem byl tři roky z vojny, vzpomněl jsem si na Trenčíka. Už to má za pár!
