Článek
Jednoho červencového dne roku 1983 jsme seděli s kamarádem Milanem v naší oblíbené Sokolovně, přesněji na zahrádce před výčepem a přemýšleli, jak naložíme s následujícími týdny. Měl jsem zánovní opravenou Škodu 100 a chuť cestovat. A tak jsme vymysleli cestu na Moravu, s návštěvou kamaráda Míly v Prostějově na vojně u paragánů.
No jo, ale přece nepojedeme ve dvou, to bychom vypadali jako buzeranti. Najednou se objevil o dva roky mladší kamarád Láďa, který se před nedávnem vrátil z vojny a přisedl. Nastínili jsme mu náš plán a ozvalo se: “ Jedu s vámi.“ Za pár dní se objevil kamarád František, že s dozvěděl kam jedem, a že by tedy jel s námi. Tak jo!
Vyrazili jsme jednu červencovou sobotu, nejdříve do vísky nedaleko od nás, kde František musel dochytat jakýsi fotbalový turnaj. Oba moji spolujezdci zamířili ke stánku s občestvením se slovy: “ Auto je tvoje, dnes budeš řídit ty,“ a lili do sebe pivo. Tedy dobrá, já těch tři sta kiláků na Plumlov odřídím. A pak jsme vyrazili. Večer ubytování v kempu, druhý den koupačka, odpoledne do kasáren za četařem absolventem Mílou, a kam jinam než do hospody. Druhý den přesun do Uherského Hradiště dále do kempu ve Strážnici, kde jak jsme zjistili, bylo vcelku plno, ale mladých dívek pomálu. Tak zase do hospody. Tady Milan v noci zazpíval sovětskou hymnu s inovovaným českým textem, jeho začátek byl: S.ru nerušte mě papír přineste mně s.ru vám na celý váš Sovětský svaz… A kupodivu nic se nestalo, na rozdíl od toho, co se stalo za pár dní. Potom návštěva vinných sklípků v Plžích a za pár dní zvedáme kotvy. Směr Strážnice. A tady se to stalo!
Zaparkovali jsme mimo oficiální parkoviště na paloučku mezi stromy, zamkli vůz a scházíme k zámku. A v tom jsem ji uviděl! V zatáčce, na plotě. Dnes bychom řekli billboard. Tenkrát to byla prostě cedule, jak jsem později zjistil, po jihomoravsku cedula. Krásná, velká barevná. Na jedné straně nápis: Socialismus - láska, štěstí, mír, děti. Na druhé straně: kapitalismus - hlad bída, neštěstí, smrt. Ovšem nejlepší je prostředek. Tam jsou dokonce verše: Kdo nejde v boji za mír s námi, čeká na radioaktivní umírání.
A tak vyndavám foťák, že si tu krásu vyfotím. Fotím první fotku, ale potřeboval bych větší odstup, alespoň o metr couvnout. To už ale budu z chodníku ve vozovce. Couvám, fotím a v tom slyším, jak za mnou brzdí auto. Dělám krok na chodník a ukazuji tomu slušnému pánovi, který přibrzdil, abych mohl fotit, že může pokračovat. Slušný pán ale nepokračuje, naopak vyskakuje ze svého vozu Škoda 1201 Stejšn, sahá do kapsy, vytahuje průkaz, (snad příslušníka VB, možná jen pomocníka- nějak jsem si nestačil všimnout) a jen tak mimoděk ještě zbrojní pas. A chce moji občanku. Letmo ji projede, zasune do své kapsy a říká: „Půjdete se mnou.“ Je rok 1983 a nějak se nevyplácí těmhle orgánům odporovat. Přesto se ptám: „Proč?“ -„To se dozvíš," vyštěkne orgán a pokyne. Přejdeme silnici a po schůdkách dolů. Za chvilku stojíme před místním oddělením Veřejné bezpečnosti. Můj nový kamarád vstupuje dovnitř a oslovuje službu konajícího, či spíše v hrozném vedru klimbajícího příslušníka. „Tak ho vedu. Fotil si tu cedulu tam na zdi nad zámkem.“
„Co fotil?“ Ptá se příslušník. „Tu cedulu a ještě tam byli další a robili si z toho 3,14ču. Já je měl sebrat všechny,“ zalituje horlivec. Jenže službukonající pořád nějak nechápe. Listuje mojí občankou, (ano tenkrát se dalo občankou listovat-měla asi 32 stran), kouká, jestli jsem zaměstnán a několikrát otře pot z čela a ze zátylku. Je skutečně hrozné horko. Je na něm vidět, jak ho to nebaví a jak by nás nejraději poslal pryč.
„Proč jste to fotil?“ Zeptá se po dlouhém přemýšlení. „No proto, že se mně líbila ta básnička.“
„Jaká básnička?"
„No ta co je tam napsaná, to je tak úroveň žáka třetí třídy.“ Příslušník kývne hlavou, jako by se mnou souhlasil, ale horlivec to nechce nechat. „Ty tomu rozumíš?"
„Myslím si, že dobrou poezii od špatné poznám.“
„Jó pán je přes kulturu, ty budeš asi přes tu druhou kulturu? !!!?"
Aha soudruh byl na školení a probírali takzvanou druhou kulturu, neboli samizdat a podobné věci. Dělám, že nechápu. „Jakou druhou kulturu.“ “ Však ty víš!!!,“ Řve horlivec, až mu naběhne žíla na krku.
„Počkej Franto, takhle bychom se nikam nedostali. Co s ním?“ Ptá se příslušník. „No snad mu aspoň ten film vezmeš, však kdo ví, co tam má všechno vyfocené!“
Po pravdě řečeno, když jsem přišel do vachcimry, byla ve mně malá dušička. Ale při poslechu těchto dvou zástupců zákona začínám pookřávat. Evidentně nemají na věc stejný názor.
„Aha, to bych mohl. Podívejte se, vy mně odevzdáte film, já ho odevzdám odborníkům, ti se na to podívají, a když tam nebude nic závadného, tak vám ho vrátí. Souhlasíte?“ No co mně zbývá. Vytáčím film z aparátu a Horlivec brblá. “ Čtyři tam byli a robili si z toho 3,14ču. Všechny jsem je měl sebrat, všechny. Kdoví co jsou zač. Podívej se, jak vypadá. A ty vlasy, jako nějaké bítls!!!"
Nakonec se mnou příslušník sepíše něco jako protokol, který podepíši a jsem propuštěn na svobodu. Milan na mě čeká u auta jdeme do hospody. Tak se bavíme tím, co soudruzi uvidí po vyvolání fotek. Dílem večerní chlastání, dílem ranní kocovinu. Pak odjíždme z Lednice a točíme na západ, ke kamarádovi, který nám poskytl chatku svých rodičů ( oni tam stejně nejezdí) u jednoho krásného jihočeského rybníka. A pak po desti dnech domů.
A jak to celé dopadlo? Někdy v říjnu jsem se začal zajímat o svoje fotky. Napsal jsem na OO-VB Lednice, ti mě poslali na Okresní ředitelství Břeclav, odkud mně odepsali, že celou věc postoupili na Krajskou správu SNB Brno. A tak jsem napsal další dopis a dozvěděl jsem se, že moje stížnost (najednou je z toho stížnost) byla odeslána do našeho krajského města. A těsně před vánocemi jsem byl vyzván, abych se dostavil na stanici VB v místě svého bydliště, kde na mě čekal soudruh z Krajské správy a předal mně vyvolané fotky. A ještě se slušně zeptal, zda nemám námitky ke kvalitě vyvolání.
Vysvětlivky: OO-VB obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti - policie
SNB – Sbor národní bezpečnosti – taky policie
