Článek
Jak nám umřel soudruh Brežněv
Svoje první zaměstnání jsem měl v jednom velkém městě, zhruba třicet kilometrů od svého bydliště. Vstával jsem ve čtyři hodiny, před pátou jsem seděl ve vlaku a po půl šesté jsem už byl za rýsovacím prknem jednoho velkého podniku. Oficiálně jsem pracoval od šesti, ale protože místní začínali v půl sedmé, byl jsem v kanceláři obvykle sám a tak jsem podřimoval, nebo si dával druhou snídani. Po čtvrt na sedm se začali scházet spolupracovníci a poslední přicházel Ruda, který to měl nejblíže a který vždy po ránu, před odchodem do zaměstnání poslouchal alespoň deset minut vysílání Hlasu Ameriky v češtině.
Jinak tomu nebylo ani ve čtvrtek 11. listopadu 1982. Ten den se ovšem Ruda po příchodu do zaměstnání tvářil více než tajemně. Něco se děje. Na Hlasu říkali, že v sovětském rozhlase hlásili, aby lidé vydrželi u svých přijímačů, že budou vysílat důležitou zprávu. A hrají jenom vážnou hudbu.
Že by pošel? Napadlo mě. Všemi slušnými lidmi nenáviděný ruský vůdce Leonid Iljič Brežněv na to nebyl moc dobře. To bylo vidět při jeho poslední návštěvě Prahy, kdy se tvářil jako naprostý idiot, vodili jej jako loutku a málem spadl do kolejiště metra.
Okamžitě jsme se začali pídit po informacích. V době bez internetu a mobilních telefonů to ovšem nebylo jednoduché. Nejaktivnější z nás, Toník začal běhat po patře a pátral v okolních kancelářích, další volali po fabrice svým známým, a nic. Ani tranzistorák jsme nesehnali, a tak nezbylo než čekat na desátou hodinu.
V deset (o svačině) vysílal celých patnáct minut podnikový rozhlas. Obvykle pár zpráv z podniku, blahopřání zasloužilým soudruhům k narozeninám a pár písniček, z niž největším hitem byl sprostonárodní: Já jsem malý kominíček, šupsajda, svého mistra pomocníček šupsajda, své řemeslo dobře znám, každý komín vymetám….
Jak se blížila desátá hodina byli jsme čím dál tím víc nervózní. Tonda běhal po kanceláři s redisperem v ruce a ani my ostatní jsme toho moc nedělali. Ani jsme nepředstírali, jak říkal kolega Milan:“ Předstírají, že nás platí, musíme předstírat, že děláme.“
Pár minut před desátou Tonda prohlásil: „Jak začnou s Malým komeníčkem, tak se nic neděje. Odbyla desátá a v rádiu se ozval hlas redaktora podnikového rozhlasu. Oznámil jen, že začíná vysílání a začala hrát vážná (ale opravdu velmi vážná) hudba. V tu chvíli jsme všichni pod amplionem začali jásat. „Je to jasné!“ Nálada, jako kdyby naši fotbaloví reprezentanti vyhráli mistrovství světa. Za chvíli nás začal Tonda vracet do reálu: „Držte huby volové, nebo nás všechny zavřou.“ Do toho se z rozhlasu začala šířit zpráva: Dnes v ranních hodinách atd atd. Nejdřív tituly, pak vyznamenání a pak konečně jméno a výčet jeho dobrých skutků. To že na jeho rozkaz přijeli tanky zadusit Pražské jaro, o tom ani slovo.
Před třetí hodinou jsem se cestou domů ve vlaku zjistil, že bude třídenní státní smutek a kamarád Švist prohlásil. A je po Jiřinkové zábavě, která má být zítra u nás v Sokolovně. V tu chvíli mě napadlo že v sobotu jedu na svatbu spolužákovi a kdo ví, jestli vůbec nějaká svatba bude.
Svatba byla, ale asi jen z toho důvodu, že posvatební veselice s konala u nevěsty doma. Bylo nás v obýváku, v kuchyni a na chodbě asi třicet, nahuleno, nedýchatelno, a tak pořád někdo otvíral okno. A protože otec nevěsty pracoval jako vedoucí pracovník nějakého podniku, tak to okno pořád zavíral. Asi měl strach, aby si někdo nemyslel, že slavíme úmrtí jednoho z největších.
A tím vlastně začal třídílný seriál Moskevské pohřby. To jsme tehdy ovšem nevěděli.
