Článek
Kupodivu se stává víc, než často, že ve firmě nikoho nenapadne, že je chyba v jednom člověku, vedoucím či manažerovi, nikoliv v davech pracovníků, kteří daným pracovištěm procházejí, jako průchodem mezi budovami.
Někdy je to až nepochopitelné, že se to děje v době, kdy je firma závislá na zisku, pracovníků je nedostatek a těch dobrých ještě méně.
Že si jeden tupý tvor nevšimne, že za vraty už dávno nestojí dav uchazečů o práci, žmoulajících v rukou čepici a šoupajících nohama, je celkem nepřekvapivé. Že si toho nevšimne vedení, nebo dokonce ani majitel, či majitelé firmy, je s podivem.
Zřejmě část managementu i majitelů firem zamrzla hluboko v devadesátkách, kdy to bylo běžnou praktikou a zaměstnavatelé vesměs razili heslo, že na zaměstnance platí přísnost a bič.
Nějak jim uniklo, že doba se změnila a především se vyměnily generace potencionálních zaměstnanců. Ti mladší, vychovaní jinak, bez oné pokory, na některé „oblíbené“ praktiky vedoucích zaměstnanců jednoduše nejsou zvědaví. Když je urazí, či se jich dotkne nevhodné chování pana šéfa, sbalí lahev s pitím, hrnek na kafe a jdou. Bez sentimentu.
Ve „státním“ v menších městech je to možná horší, než v Praze. Práce v určité vyšší pozici kdekoliv na úřadě je víc, než často otázkou protekce. Mzda je totiž obvykle na místní poměry slušná a jeden se nepředře, jak víme. Protekčního „spratka“ se takřka nelze zbavit, vztahy jsou zde tak propletené, že by to zasáhlo mnohem dál, trochu jako dominový efekt.
Musím konstatovat, že v tomto ohledu byli i komunisti chytřejší. Protekce existovala, když už žádná jiná, tak ta stranická. Zasloužilé soudruhy bylo nutné jmenovat do funkcí. Ovšem za každým soudruhem stál odborník, který příslušnou sekci řídil ve skutečnosti.
Mnohdy by tuto nemilou situaci vyřešil nějaký komunikační kurs a někdy také pár lekcí základní etikety. Poněkud méně chytrý tajtrlík nic takového nepochopí, pravda, takže není třeba plýtvat na něj finance za kursy. Pro firmu by bylo mnohem levnější se ho zbavit a s ním i průchoďáku zaměstnanců.
Kolik stojí zaučení nového zaměstnance? Personalisté se pak můžou strhat a čím lepšího zaměstnance přijmou, tím je vyšší šance, že uteče.
Dnes už nikdo není zvědavý na neustálou kritiku, dokonce ani na tu konstruktivní. Očekává se seriózní jednání a především ocenění dobré práce. Obyčejný dík zmůže víc, než ucouraná tisícovka, nebo dvě na odměnách. Stejně tak pochvala.
Kdo to ještě nepochopil, bude mít z firmy průchoďák, neustále se bude potýkat s nedostatkem kvalitních zaměstnanců a hloupě si stěžovat „na lampárně“. Žádný lobbing, ani žádný zákon nepřinutí zaměstnance snášet hloupost vedoucích pracovníků do nekonečna.
Že jsou lidé přecitlivělí? Jistě, nemají potřebu strpět ani špatný pohled, natož nevhodné, hrubé chování, bez jakékoliv sebereflexe „velkého šéfa“. Je nutné vzít na vědomí, že nastala doba, kdy už skoro nikdo není na „velkého bosse“ zvědavý.
Velcí bossové totiž ztrácejí tu nejvyšší motivaci, vlastní bydlení. Bez snahy o splacení hypotéky není žádná silná motivace si práci pokud možno dlouhodobě udržet, takže pokud firma nenabízí seriózní chování k zaměstnancům, stale častěji uslyší „trhni si“.
