Článek
Mám raději Popelku naruby, navíc je to příběh slušně propletený. Jen to není pohádka.
Naše Popelka, tedy přesněji řečeno Kamila, byla velmi ambiciózní slečna. Vzdělaná, s dobrou prací, skvělým platem, vlastním bytem na hypotéku a seriózním přítelem, právníkem. Svatba byla na spadnutí i briliantový zásnubní prsten se konal.
K tomu samozřejmě dovolené v exotice u moře a v zimě lyžování v Alpách. Zkrátka život, o jakém mnozí jen sní.
Při tom vyprávění se rozhlížím kolem sebe a čekám na pokračování příběhu. Co asi Kamilu přivedlo sem, do toho starého, polorozpadlého statku k manželovi, který tu pobíhá ve flanelové kostkované košili a odrbaných riflích? Proč se tahle hezká holka z princezny proměnila v Popelku? Že by láska?
Láska ani ne, spíš soucit. Kamila teměř každý den jezdila autem za město běhat ke zdejší zatopené pískovně. Já bych to nazvala rozcapeností, ale místo je to krásné, čistá voda, borovice a lesní cesty, přímo vybízející k běhu. Jednoho dne se v zahradě u silnice objevil koníček. To si Kamila vždy přibrzdila, aby se potěšila pohledem na krásné zvíře. Vzpomněla si na své dětské touhy, kdy jako holčička všude hledala obrázky koní a toužila chodit do jezdeckého kroužku. Rodiče to nedovolili, prý je to nebezpečné a nemohla by se soustředit na učení. Později na svou touhu zapomněla, jako většina holčiček a dokonce i těch, které jezdit směly.
Časem však při pohledu na koníčka v zahradě zbystřila. Tatam byl krásný, lesklý hnědák s lehkým krokem. Namísto toho se zahradou ploužil zablácený tvor, kterému vystupovala žebra a později i kyčle. Tady i neznalé Kamile došlo, že je něco špatně.
Zřejmě by případ měla ohlásit na Krajskou veterinární správu. Požádala o pomoc snoubence, předpokládala, že jako právník dokáže dát hlášení potřebný důraz. K jejímu zděšení ji dost hrubě odbyl.
„Nepleť se do toho, svět nezachráníš!“ byla jeho poslední věta v ošklivé hádce.
Kamila tedy sepsala hlášení o podezření na týrání zvířat sama. Nedělo se však vůbec nic. Vzpomněla si však na spolužačku ze střední školy, která už tehdy byla vášnivá koňařka. Nikdy si nebyly příliš blízké, sehnat kontakt nebylo úplně snadné, ale podařilo se.
Kontaktovala ji přes telefon, Jana však neměla moc času na rozhovory. Pozvala ji na ranč, kde měla ustájené svoje koně a kde pracovala i bydlela. Mohou to probrat při práci. Zatímco Jana pilně házela plastovými vidlemi, zvanými mezi koňáky důvěrně „bobkáče“ a jezdila s kolečkem hnoje mezi stájemi a valníkem, Kamila capkala za ní a mluvila o zuboženém koníkovi.
„Jo, holka, už to řešíme dva měsíce. KVSka tam byla, prý má kůň seno, vodu a přístřešek, takže nic nemůžou dělat“.
Dá se něco dělat? Prý ano, koně koupit, ale majitelka ho nechce prodat. Leda by jí někdo nabídl „nesmysl“, kterému ona neodolá.
„Jenomže kůň v tohle stavu je zadarmo drahej“.
„Co to znamená?“
„To, že do něj vrazíš dvakrát tolik, za kolik jsi ho koupila“.
Jana poučila Kamilu o drahých veterinářích, kvalitním krmivu, doplňcích stravy a péče, které takový kůň bude potřebovat víc, než největší sportovní šampioni světa.
Domů se Kamila vrátila dost otřesená, přece si nekoupí koně, to po ní nikdo nemůže chtít. Celou noc se převalovala v posteli, v práci byla téměř nepoužitelná, až jí šéf poslal domů, když se zvládla vymluvit na chřipku. Zavolala Petrovi, svému snoubenci a na společném obědě se mu svěřila, co ji trápí.
„No, to jsem asi dělat neměla, ale stalo se. Vlastně je to dobře, nebyla bych tam, kde jsem a já jsem spokojená. Vlastně ne, jsem šťastná.“
Hádka to byla ošklivá a skončila rozchodem.
„Nešlo jen o koně, peněz jsem měla dost, ale o princip. O svých penězích přece rozhoduji já a Petr nebyl zrovna chudý advokát, aby mu to muselo tolik vadit. Koně bych si těžko nastěhovala do bytu, takže by se ho to nijak nedotklo, ale chtěl rozhodovat o tom, co budu dělat. To nemůže fungovat.“
Kamila tedy vyrazila za Janou na ranč.
„No nazdar,“ okomentovala Jana Kamilino rozhodnutí toho nebožáka koně koupit.
„Je to kobylka, je jí asi 12 let. Prý, ta ženská to alespoň tvrdí, ale to je ti asi jedno, ne?“
„Tak vyrazíme, obchody je nejlepší dělat, když je druhý nepřipravený, třeba tu ženskou načapeme na švestkách.“
Cestou Kamila vymyslela plán. Žádné zastrašování, koně nezachraňuje, koně chce koupit, protože se jí moc líbí. Kobylku chce, protože je krásná.
„Ehm,“ okomentovala to Jana, ale uznala, že strategie je to dobrá, protože majitelka vůbec nepobírá, že je něco špatně.
Na místě, když se Kamila poprvé viděla v koňském oku odraz sama sebe, zmizely všechny pochyby o tom, co hodlá udělat jako údajně největší hloupost svého života. Koňáci vědí, ostatní mi musí věřit, že pro ty, kdo mají koně v srdci, je to velmi silný zážitek.
Ve chvíli, kdy se ztratily pochybnosti, po kotníky v blátě, vedle zuboženého tvora, se naplno projevily její obchodní instinkty. Za koně rovnou nabídla „ranec“ jako za dobrého sporťáka.
„Hned teď, v hotovosti, nebo nic,“ hrála tvrdou hru.
Vyšlo to.
„Jedu do banky, ty tu zůstaň a volej někoho s přívěsem, volej do stáje, že potřebujeme box, volej veterináře a od kobyly se ani nehni,“ vyzvala Janu.
Tady už se projevila její rozhodnost, obchod a organizaci měla v malíku. S věcmi okolo koně poradí Jana.
Kobylka neměla ani ohlávku a vodítko, to ochotně půjčili další majitelé koní, protože akce se rychle rozkřikla po celém ranči. Konečně dorazilo auto s přívěsem a v něm majitel ranče osobně i s manželkou.
„Jste blázen, ale to jsme někdy všichni. Nemám volný box, ale vystěhoval jsem „brášky“ na pastvinu. Uvidíme, co řekne veterinář, ale můžeme ty dva boxy propojit, pokud by bylo potřeba.“
Ubohé, zablácené zvíře nastoupilo do přepravníku bez odporu, což všechny udivilo, čekali, že takto zanedbaný kůň bude klást odpor, protože přepravník nezná.
Po příjezdu na ranč se všichni seběhli, taková událost se okamžitě rozkřikne a v případě krize jsou koňáci většinou soudržní. Zvědaví také, samozřejmě.
Veterinář dorazil vzápětí. Zběžně obhlédl kobylku, hned dostala kapačku. Při práci veterinář sice vysvětloval, co dělá a proč, ale Kamila byla úplně mimo, cítila jen strach o to zvíře. Naštěstí tu byla Jana, která s veterinářem komunikovala a konzultovala další opatření.
Na těle koně byly i přes vrstvu bláta vidět různé krvavé šrámy, boláky i zaschlé strupy.
„Musíte ji vyčistit, abych ty rány dobře viděl, musíme je ošetřit, aby se dál nešířil zánět,“ ozval se veterinář.
Ve stáji byl slyšet večerní neklid, blížil se čas krmení. Jana vrazila Kamile do rukou krabici s čištěním a šla si po svém. Zvědaví majitelé koní se „nenápadně“ vyskytovali poblíž, takže přispěchali na pomoc. Ochotně ukazovali bezradné Janě, jak se s čím zachází a který nástroj je vhodný na kterou část koně.
Konečně se podařilo kobylku vyčistit z nejhoršího, co bylo poťřeba i umýt a veterinář začal s ošetřováním ran. Naštěstí byly většinou jen povrchové a jen málo jich bylo zanícených.
Když kapačka dokapala, kobylka vypadala veselejší, a dokonce se pustila do malé hromádky sena, kterou schválil veterinář.
„Výborně holka, to dáme,“ pochválil veterinář koně a obrátil se na Kamilu. Vysvětlil jí, že teď musí krmit výhradně senem, ideálně po čtyřech hodinách a vysvětlil postup rozkrmování.
Jana slíbila, že v noci ještě dá kobylce seno a dohlédne na ni. Kamila odjela do svého prázdného bytu, sotva stála na nohou, takže se jen osprchovala a zalehla. Usnula sice hned, ale ve tři ráno se vzbudila a hlavou jí vířil šílený koloběh myšlenek.
V půl sedmé, což vyhodnotila jako přijatelný čas, už volala Janě.
„Dobrý, kobyla stojí, večer si lehla, ale zvedla se sama a po těch troškách žere seno. Jo a měla bys ji pojmenovat.“
Kamila snad poprvé využila sick day a vyrazila na ranč. Jana sice neměla čas, ale teď tu přece má svého koně, je tu domácí.
Brzy ji v boxe u Daisy, jak kobylku pojmenovala, vypátral majitel ranče.
Přinesl průkaz koně, připravil smlouvy o ustájení a dokonce připravil smlouvy o koupi koně, Kamila si totiž nechala jen podepsat stvrzenku o převzetí peněz za koupi koně. To k přepisu majitele nestačí. Také zjistila, že se kobylka ve skutečnosti jmenuje Gullivera.
„Takže Daisy, nový život, nové jméno,“ okomentoval to pan Suchánek.
Navíc Kamile nabídl jezdecké lekce, když už tedy má vlastního koně. Po pravdě ji doposud vlasně nenapadlo, že na koních se i jezdí, jen se snažila dostat to zvíře do bezpečí.
Přijel veterinář a byl spokojený.
„Za pár dní přijedu, uděláme další vyšetřeni a podíváme se na očkování, teď ji nebudeme stresovat, potřebuje klid, aby se dostala z nejhoršího.“
S Janou se sešla v poledne na kafe a probíraly krmení, jak ho doporučil veterinář, doplňky a základní potřeby. Jana jí ukázala, kde a co má hledat. Kamila začala objednávat. Pytle s krmením, doplňky stravy, vodítko, ohlávku, deky pro koně. Kolem se trousili ostatní majetelé koní, zdravili a představovali se.
Daisy se uzdravovala půl roku, kromě podvýživy se potýkala s žaludečními vředy, abscesy kopyt a přerostlými zuby. Také se ukázalo, že má velmi dobrý původ, ale po úraze jí zůstala lehká deformace kopyta. Nikdy už z ní nebude kůň do sportu. Zřejmě proto byla za levný peníz prodána „na dvorek“ neznalé majitelce.
Šikovný (a drahý) kovář vyléčil kopyta, drahé mastičky a pečlivá péče ostatní rány na těle. Kamila se v mezičase naučila slusně jezdit, sblížila se s Janou a staly se z nich kamarádky, také se přistihla, že její vždy upravené nehty vzaly za své, protože všechen volný čas trávila ve stáji.
Daisy se zotavila a přišel čas zkusit sedlo. Teď se ukázalo, že Kamila by nepřenesla, aby na její Daisy poprvé sedl někdo jiný. Věnovala se jejich vztahu ze země, pečlivě se sama připravovala a přišel čas zjistit, jak na tom společně jsou. Žádné rodeo, před kterým ji ostatní varovali, se nekonalo, brzy bylo jasné, že tenhle koník prošel pečlivým výcvikem.
Daisy byla na ranči doma, už měla i svůj box, své stádo, kam chodila přes den na pastvinu a ukázalo se, že „bráškové“ majitele ranče jsou pro ni dobří společníci.
Byl krásný den, když se Kamila s Daisy vypravily na vyjížďku do kopců. Cestou potkaly kovboje na strakatém koni. Daisy se cizí koník moc nelíbil, chvíli poskakovala a točila se k návratu, ale nakonec si dala říct. Jezdci většinou jezdí za sebou, kovboj se ujal vedení a pozval Kamilu na sousední westernový ranč. Nakonec, proč ne, je to výlet a na výletě si klidně dá kafe.
Ukazalo se, že příběh Daisy tu také znají, zvěsti se šíří mezi stájemi a ranči, jako všude, kde lidi spojuje nějaká záliba, práce, nebo společný zájem.
Kovboj nebyl kovboj, jak se ukázalo, ale právník. Kamilu to poněkud vykolejilo, ale brzy zjistila, že není právník, jako právník. Tenhle pracoval „za pár šupů“ v neziskovce a byl spokojený sám se sebou. Společná vyjížďka se občas protáhla do společné večeře a někdy došlo i na společný výlet bez koní.
Nedávno se vzali a pořídili tenhle starý statek. Prý má potenciál a jednou možná založí vlastní ranč. Daisy je zdravá a čeká hříbě, to je momentálně největší starost, aby všechno dobře dopadlo.
