Článek
Čas od času navštívím knihobudku. Něco vrátím, něco si vezmu, pokud mě něco zaujme. Občas „ulovím“ knihy, které jsem kdysi měla vypůjčené a nepodařilo se mi je koupit.
Už týden vozím v kufru auta knihy k vrácení, až pojedu kolem knihobudky, kde se dá v klidu na chvíli zastavit, abych se s knihami nevlekla kilometr. Konečně, mám cestu přes vesnici, kde je knihobudka spojená se zastávkou autobusu. Ideální. Zastavím o kousek dál, abych případně neblokovala autobus, vezmu knihy a vyrazím k zastávce.
Police knihobudky jsou téměř plné. Zázrak, zřejmě jsem předběhla vykuky, kteří umí knihobudku doslova „vybílit“ a knihy poté zpeněžit na blešáku nebo prodat internetovým překupníkům. Ukládám své knihy a rozhlížím se. Třeba objevím poklad.
Jana Eyrová. Samozřejmě ji doma mám, ale tohle vydání mě něčím přitahuje. Jakási záhadná vzpomínka. Beru ji do ruky. Nu což, případně ji mohu zase vrátit. Ještě objevím další ze sester Brontëových, Na Větrné hůrce. Také jeden Zola. Ostatní buď mám, nebo to není můj šálek kávy.
Odnáším kořist do auta a opatrně knihy ukládám do kufru. Cestou přemýšlím nad Janou Eyrovou, co mě k ní tak přitahuje? Nemyslím ten krásný příběh, ale tuhle konkrétní knihu. Ve městě je provoz, musím se soustředit na řízení, takže dumání nad knihou musím upozadit.
Udělám nákup, udělám večeři, nakrmím lidi i zvířata. Jdu se usadit do křesílka a vzpomenu si na knihy v kufru. Natěšená vystřelím a lovím knihy z kufru auta. Konečně usazená v křesílku, začínám listovat. Na první stránce Jany Eyrové je věnování: „Mé milé holčičce. Elen Smutná.“
Rázem si vzpomenu na velkou vilu v nádherné, pečlivě udržované zahradě s jezírkem, kde plavaly zlaté rybičky. Tenkrát. Jistěže mě to oslovilo, vždyť v té době už honosné prvorepublikové vily s takovými zahradami byly ojedinělé, o to víc tajemné a nepřístupné.
Ze vzpomínek se vynoří i paní Smutná a její maminka, stará paní, ale dáma každým coulem. Žíly osaměle v malém správcovském bytě, vilu jim kupodivu soudruzi neukradli, ale ve velkých bytech byli nasazeni nucení nájemníci. Paní Smutná mladší uklízela společné prostory a udržovala zahradu, nájemníci byli dle paní Smutné starší „svoloč líná“.
Jednou jsem paní Smutné starší pomohla s nákupem až domů. Pozvala mě dál a já jsem prostě šla na čaj. Tehdy se děti nebály všech dospělých a já jsem byla zvědavá, jak ty dvě tajemné ženy žijí a jak bydlí. Byt byl poněkud přeplněný velkými, tmavými kusy vyřezávaného nábytku, masivními koženými křesly a pohovkou. Co mě však uchvátilo, byla knihovna. Obrovská, zasklená, plná knih. Knihy miluji už od mala a teď jsem fascinovaně hleděla na ten poklad.
Smutným paním, jak se jim říkalo, jsem zřejmě padla do oka, mohla jsem vždy zaběhnout na čaj a domácí koláč a především vrátit a vypůjčit si další knihy. Čas od času jsem dostala i malý dárek. Jednou to byla Jana Eyrová. Pro ty dvě ženy to určitě nebylo malé vydání. Věnování v té době také asi už nebylo v módě.
Přišel čas a okolnosti mě odvály kamsi do daleka. Vzpomínky nikdy úplně nevymizely a teď, s mým pokladem v rukách jen ožily a získaly barvu. Jak už je to dlouho? 40 let? Víc?
Kde se ta kniha vzala v knihobudce u mého současného bydliště? 50 kilometrů daleko. Kniha nemá nožičky, ani kolečka. Snažím se dopátrat toho, kterému bídákovi jsem ji půjčila a on ji nevrátil.
Píši bývalé spolužačce z města mého dětství a dospívání, samozřejmě se musím pochlubit se svým tajemným úlovkem. Posílá zpátky pět vysmátý ho smajlíků, poslední s vyplazeným jazykem. Ona to ví, potvora, kdo knihu zašantročil a teď mě napíná. Také, že ano.
Za hodinku se ozývá pípnutí telefonu a posílá kontakt na bídnici, které jsem knihu kdysi půjčila. Znovu se nořím do vzpomínek, tentokrát na dětská školní přátelství. Pavlínka, hnědooká holčička s tmavými vlásky, mrňavá, ale ukecaná za tři. Měla psa, toho jsem jí záviděla. Běhávaly jsme po lesíku a v pískovně, v parku jsme četly na lavičce u fontány. Psík ležel u lavičky ve stínu a oddaně k ní vzhlížel. Zabrala jsem se do vzpomínek a poté i do čtení.
Panečku, půlnoc, to už se Pavlínce neozvu. Tak zítra. Telefon pípne. Zpráva. Nejspíš počasí, takhle v noci. Pro jistotu nakouknu. Pavlínka. „Tak kde to vázne, poklade.“ Pořád stejná.
Rovnou mačkám sluchátko. Po těch letech slyším konečně její hlas. Domluvíme setkání ve třech a dozvím se, že kniha pravděpodobně skončila u bývalé tchýně po rozvodu, ale může se poptat, tchýně je na rozdíl od ex manžela slušná osoba.
Těším se na setkání s kamarádkami, stejně, jako když jsme byly dětmi a domlouvaly nějaké dobrodružství. Dozvídám se spoustu novinek z rodného města, o bývalých spolužácích i lidech okolo nich. O učitelích, z nichž většina už zemřela. Naše třídní prý ještě žije v jednom domově důchodců. Ztřeštěnou Pavlínu napadne, že jí zítra navštívíme
Jasně, já klidně přespím na lavičce v parku. Už takhle je pozdě a mně čeká hodina cesty domů. „Sedíme v baru v penzionu a mají tu recepci, kočičko.“ No jasně, naše stará Pavlínka. Sice o něco starší, ale pořád mrňavá, ukecaná a se vším hned hotová.
Než se vůbec zvednu, Pavlína je odkudsi zpátky a v hrsti drží klíč. Máš trojku, jako vždycky a zachechtá se. Trojky dostávala ona, když to blbě opsala, mimochodem.
Ráno blikne zpráva, že se sejdeme po poledni, paní učitelka dopoledne musí k lékaři. Prý se na nás těší. Jo a mou knihu spolu s ostatními věcmi odtáhl ex do nového brlohu s novou Rebarborou, kdesi v našich končinách. Rebarbora je Pavlínčino označení pro všechny milenky jejího ex. Prý na počest té první, jakési Barbory. Barbora byla svého času odpuštěna, další Rebarbory už ne. Zřejmě Rebarbora podlehla minimalismu a vyklidila prostor i s knihami.
Jdu se tedy projít rodným městem. Nevynechám ani nádherný zámecký park s rybníky, na kterých plují majestátní labutě a kachničky. Sedím na lavičce a jen tak si existuju. To už se mi dlouho nepodařilo. Do míst dětství mě to naopak netáhne, bolelo by to. Rodiče už nežijí a já ještě nejsem smířená. Snad někdy. Přestane to bolet a naopak vzpomínky pohladí.
Jdeme dlouhou chodbou domova pro seniory. Na dveřích pokojů jsou cedulky se jmény. Paní ELEN SMUTNÁ mě doslova uhodí do očí. Nemám však čas se zamyslet, paní učitelka čeká. Opravdu má radost a vzpomínky se jen hrnou. Mimo jiné na mého nebohého plyšáka, kterému jsem ve škole v přírodě utrhla pacičku a ona ji obětavě přišila. Ukazuji jí fotku, plyšák žije dodnes, jen trochu podlehl zubu času, takže jsem ho nedávno revitalizovala a nafotila před a po.
Loučíme se a cestou zpátky se jednoduše zaseknu u jistých dveří. Mladší paní Elen. Není to tak obvyklé jméno, aby to byla jen náhodná shoda jmen. Posílám holky napřed a nesměle zaklepu. „Dále,“ ozve se. Vstupuji do malého pokojíku. Stařičká paní na mně zírá, jako na zjevení. „Holčičko, ty ses vůbec nezměnila,“ říká, jako by mě viděla naposledy včera. „Sedni si a povídej.“
Rychle běžím ven a posílám holky napřed do „našeho“ baru, ať nepostávají na dvorku a vracím se do malého pokojíku. Máme si co povídat. Za chvíli se ozve tiché zaklepání. Vstávám a otevírám dveře. Pavlínka se svým charakteristickým laskavým ušklíbnutím, vrazí mi do ruky dva kelímky s kafem, špitne „zavolám“ a mizí.
Vyprávím o tajemné knize a lituji, že jsem ji nevzala sebou. „Nevadí, holčičko, tak příště.“ Určitě. Jak já jsem se bála, že jsem navždy ztratila své rodné město. Mám kámošky a živý střípek že skládačky z dětství. Chvála Rebarboře.
