Článek
Článků, které se touto problematikou zabývají, je na můj vkus až dost. Samozřejmě jsem jich v kritické fázi přečetla tucty, ale obvykle jsou to neosobní teorie a ve finále člověk zjistí, že čte dokola stále totéž.
Také stále dokola čte univerzální rady, a rada, aby vyhledal odborníka, psychoterapeuta, je obzvlášť nad zlato. Psychoterapeuti nejsou, ani ti špatní, natož dobří. Rádci si totiž nepřipouští jednu zásadní věc a tou je sama podstata úzkostné poruchy. Že totiž někam zavolat a objednat se, znamená sebrat všechny zbytky sil a být odmítnut, nebo odbyt „zavolejte si za tři měsíce“, je něco, z čeho se budete vzpamatovávat tři dny a někdo už nesebere sílu zavolat znovu.
Hledání psychoterapeuta, když je vám „blbě“, tedy v akutní fázi, vážně není jako hledat instalatéra, když vám kape kohoutek. To jich trpělivě, nebo méně trpělivě, obvoláte klidně deset.
S psychiatry je to stejné, co se týče dostupnosti, jen navíc, když už se k nim dostanete, nemají čas na řeči. Ale napíší léky. Některé typy antidepresiv může napsat i praktik. Pokud se tedy na to vůbec zmůže, některé „staré školy“ pořád považují antidepresiva za jed nebo drogy a podle toho s nimi zachází. Takže pokud máte dredy nebo tetování, jste pro ně sprostí podezřelí a nic nebude. Zkušenost z blízkého okolí.
Funkční by snad bylo, kdyby bylo možné alespoň zpočátku, komunikovat on line a poté přejít na osobní schůzky. Jistě, existuje mnoho placených terapeutických linek, ale to bohužel zase nevíte, na koho narazíte, jaké má vzdělaní, jakou praxi a nedůvěra je jedním z provázejících jevů úzkostné poruchy.
Navíc ani psychoterapie není pro každého. Nerada se svěřuji obecně, nerada projevuji emoce před lidmi, natož cizími. Že by si to „sedlo“ na první dobrou, je nepravděpodobné a pobíhání mezi terapeuty už vůbec není nic pro mně.
Jsem si samozřejmě vědoma toho, že pro většinu lidí, postižených úzkostnou a panickou poruchou bude terapie klíčová. Tahle rada je správná, jen poukazuji na to, že je špatně dostupná a nemusí být vhodná pro každého.
Jak jsem tak bezmocně ležela v posteli, po jedné opravdu „výživné“ panické atace, kdy jsem se po silném, křečovitém záchvatu a několikahodinovém bezvědomí probrala na JIPce, došlo mi, že to už vážně není legrace s nějakým pocitem strachu a že to má potenciál možná i zabít.
Z nemocnice mě vyprovodili bez léků a bez rad, jakožto zdravou, nebo možná epilepsie, takže se mám objednat na neurologii.
Lékařka na neurologii byla kapitola sama pro sebe. Rozhodla se, že mi dokáže epilepsii, a pro jistotu mě opakovaně protáhla kolečkem EEG, magnetickou rezonancí a ještě něčím. Připadala jsem si jako zločinec, který zapírá nejméně vraždu. Že mi to zrovna na náladě nepřidalo, je jasné. Samozřejmě nic.
V bezpečí postele, kterou jsem slabostí nemohla opustit, jsem tedy začala číst a přemýšlet. Křeče, tak to možná bude chtít hořčík. Dnes je v módě díky reklamám a skoro všichni vědí, že je dobrý nejen na křeče, ale i na stres. Lepší je ten v pytlíčkách, lépe se vstřebává. Manžel ihned sedl do auta a jel do lékárny. Nasypala jsem do sebe obsah pytlíčku a za pár minut se mi neskutečně ulevilo. Dokonce jsem byla schopná se přemístit do křesla na oblíbený seriál.
Výborně, první poznatek, hlídat si hořčík. Možná mám „jen“ tetanii, ale protože jsem „odmítla přiznat“ epilepsii, paní doktorka na neurologii se zřejmě urazila a v dalším zkoumání nepokračovala.
Na praktickém lékaři, když tedy nic nenašel ani na EKG, ani se nic nenašlo při vyšetření štítné žlázy, jsem vydyndala antidepresiva a pro začátek Neurol. Zjevně mi nevěřil „jen nervy“, ale zpráva z nemocnice zrovna nenasvědčovala tomu, že bych simulovala. Zpočátku jsem Neuroly polykala v dost velkém množství. Kupodivu jsem nepociťovala žádnou ospalost, ani otupělost, mohla jsem fungovat mimo postel a jakmile jsem se udržela na nohách, sápala jsem se do sedla. Jízda na koni má terapeutické účinky i na „nervy“ a já jsem jezdec, mám koně, tak proč toho nevyužít.
Jak postupně nastupoval účinek antidepresiv, na Neurol jsem začala zapomínat a aniž bych na to musela nějak zvlášť myslet, téměř jsem ho vysadila. Po pár letech ho občas použiju jako opěrnou berličku, když je nejhůř.
Musela jsem napřít velké úsilí k tomu, abych se mohla vrátit do svého normálního života. Člověk následně zjistí, že už to nikdy nebude, jako dřív. Počáteční slabost a extrémní únava se sice zlepšila, ale práci „od nevidím, do nevidím“ si nemohu dovolit. S fyzickou únavou totiž automaticky přichází i propad psychiky. Jsem akční člověk, ideálně pořád v pohybu a neustále tedy musím hlídat, abych v zápalu pro práci nepřekročila svůj omezený limit. Musela jsem se naučit odejít od rozdělané práce, hlídat si častější odpočinek, docela dlouho trvalo, než jsem zase zvládla těžší fyzickou práci a pořád to není ono a už asi nikdy nebude.
Funguje to i obráceně, pokud psychika dostane zabrat, má to dopad i na fyzickou výkonnost, přichází slabost a únava. Pak opravdu musím hodně odpočívat.
Musela jsem opustit své zahradnictví, jednoduše bych tuhle práci už nezvládla. Je to něco, co jsem měla ráda, ale už to nezvládnu, nezbývá, než se s tím smířit.
Zjistila jsem, že se mi to nepřizpůsobí, naopak, já se musím přizpůsobit tomu, co jsem kdesi na cestě životem „ulovila“, jako psychickou poruchu. Nedá se s tím žít „na plný pecky“, ale žít se s tím dá. Chce to vychytat, kdy je únava ještě snesitelná v rámci vlastních možností a kdy už je to hazard, kdy hrozí, že to se mnou sekne a to doslova.
Naučila jsem se vyhýbat lidem, psychickým vysávačům energie, kteří žijí tím, že otravují život ostatním. Přežiju je, ale nehodlám na ně plýtvat vlastní energií, sama mám málo.
Naučilo mě to střežit si svůj bezpečný prostor, odmítat jakékoliv konfrontace ve chvíli, kdy se na to necítím, vnímat míru únavy, jak fyzické, tak psychické.
Zatím žiju, pocit strachu se občas objeví, lehká panická ataka také, ale už si to umím ohlídat, aby to nepřekročilo snesitelnou mez.
