Článek
Přiznávám, že mé kvality hospodyňky jsou často nevalné a namísto úspor jsem do domácnosti přivlekla koně, ne jednoho a psy, což jsou obecně položky, které majetky zrovna nezhodnocují.
Když tedy ono pověstné pírko odmyslíme, jakožto položku poněkud nadnesenou, co vlastně dělá dobrou hospodyni? Nebo hospodáře, abychom byli genderově korektní? Nakonec, ploty jsou od toho, aby se nepřeskakovaly, ale vymezovaly cizí území. Začalo by to pírkem, potom kopou brambor a posléze novým sousedovým autem. Takhle tedy rozhodně ne.
Tak jak? Také proč. Domácnost není pro mnoho žen příliš atraktivní prostředí, zvlášť, když domov není až tak domovem, ale druhým pracovištěm. Dnešní ženy se nenarodily „na poli“, nevyrůstaly (převážně) v hospodářství, kde by od mala přirozenou cestou budovaly svou fyzickou i psychickou odolnost.
Dnešní domácnost se všemi těmi vychytávkami je přece hračka, to já jsem musela…řekly by naše babičky a co teprve prababičky. Já vám nějak nevím. Pravda, nemusíme sice vyvařovat prádlo v hrnci na plotně a žehlit plíny, ale nejotravnějším spotřebičem je nová pračka, která se rozhodne, jak dlouho si bude prát. Když už dávno potřebuji házet prádlo do sušičky, ta potvora si ještě pere.
Jistě, v mezičase mohu dělat něco užitečného, nebo si číst, ale leze mi to na nervy. Raději bych „hloupou“ pračku. Žehlení jsem díky sušičce omezila na nezbytné minimum, vaření je s dnešními spotřebičemi a dustupností surovin, s možností rychlejší přípravy vpodstatě hračka.
Muži dodnes lpí na tom, že „pomáhají“, ale málokdy se samostatně podílejí na provozu domácnosti. Zareagují, v lepším případě tedy, na výzvu a jsou li organizováni, je možné od nich očekávat nějaký podíl na domácích pracích.
Proč je tedy domácnost pro ženy taková otrava a zátěž? Nikdo to totiž neocení. Nepochválí. Jako by se naplnila slova mé ex tchýně:"domácí práce jsou vidět jen když nejsou udělané".
Něco na tom je. Zatímco uklizeno, vyžehleno, uvařeno, je samozřejmost, binec, špinavé prádlo, neustlaná postel a prázdný talíř hned uhodí do očí, ženě způsobí trauma, muži a tchýni záminku ke kritice, nikdo neudělá pravý opak, neprojeví úctu a nevzdá dík za ten nikdy nekončící boj s molochem, zvaným domácnost.
Proč se potom snažit. Málokterá žena bude mít potřebu hýčkat sama sebe a i kdyby ano, nikdy při tom nenadělá takový binec, jako při opatrování rodiny, který musí následně likvidovat sama, nebo jen s vlažným a neochotným přispěním ostatních členů domácnosti.
Ze společnosti se úplně vytratil úplně obyčejný dík a hold ženám. Přestože na nich stále leží břímě zaměstnání, kde se jim ve jménu rovnoprávnosti nedostává žádných úlev a břímě domácnosti, kde je stále uváděn mnohem vyšší podíl ženské práce.
Zdá se, že jsme nevybředli ze stereotypu, že ženská zvládne víc, než kůň, ale vnímání welfare žen, zaměstnankyň, matek a hospodyněk se neposunulo ani o píď kupředu.
Všichni se starají, jestli se nepřetěžují chudáci koně při sportu a jestli mají dost podestláno, diskutujeme o tom, jestli je vhodné, aby pro nás pracovala zvířata, jak dlouho a za jakých podmínek, ale život ženy je každému ukradený.
Nevedou se diskuse, jestli je přiměřené, aby žena nastupovala na druhou domácí směnu a pracovala vpodstatě 12 i 14 hodin denně, když se stane matkou, je jen na ní, jak se s tím popasuje a jak později skloubí zaměstnání a péči o děti, protože otec je přece „živitel“ a lovec. Mnohdy dokonce neschopný „nalovit“ dost, aby rodina přežila.
Skoro bych se nedivila, kdyby v projevu k ženám někdo přišel s oslovením „milé tažné kobyly“. Nikdo však pro jistotu nepřijde s žádným oslovením, s žádným oceněním, se žádnou poklonou. Máte přece automatickou pračku, sušičku a myčku na nádobí, díků a uznání netřeba.
Nedivím se, když mladá žena nechce děti. Byla teoreticky postavena na roveň mužům, prakticky je stále pod úrovní jejich možností v okamžiku, kdy se stane matkou. S rodičovským příspěvkem také závislou na muži a jeho výdělku. S automatickým snížením přijmu z důvodu péče o děti, který společnost nechce a neumí vyrovnat, bez jakéhokoliv uznání.
Jistě, příčin nízké porodnosti je více, ale obětovat dvacet let svého života bez jakékoliv návratnosti? Bez uznání, protože je přece „samozřejmé, že ženy rodí děti“. Proč vlastně?
Porodit dítě dnes znamená stát se terčem neustálé kritiky, od nezvládání výchovy, nezvládání domácnosti, nezvládání zaměstnání ve stylu „věčně na ošetřovačce“.
Nemohu si pomoci, ale i ti „blbí komunisti“ věděli, že musí podpořit především ženy, budoucí matky, aby se rodily děti.
Když se podívám, jak žijí dnešní mladí lidé, kteří mnohdy jen přežívají od pondělí do pátku, aby si vydělali na nájem a trochu jídla, není divu, že především ženy si uvědomují, že přivést na svět dítě je jejich zodpovědnost a přivádět děti do podmínek, které jsou vůči mateřství nejen lhostejné, ale mnohdy nepřátelské, není dobré životní rozhodnutí.
Přivést dítě na svět se má z lásky, s radostí a má to být považováno za štěstí, nikoliv za oběť, natož ještě za oběť státu, nebo společnosti.
Společnost i stát musí dát mladým ženám vědět, že o další generaci stojí a připravit dnešním, moderním mladým ženám podmínky k tomu, aby byly ochotné přivést děti na svět. Ne se je pokoušet „opíjet rohlíkem“ o temné budoucnosti bez dětí, nebo prázdnými řečmi o tom, jak to nejde.
Chce to přemýšlet o tom, jak by to šlo, ne o tom, proč to nejde. Je to otázka nejen pro politiky, ale i pro celou společnost, která musí znovu přijmout vstřícný a uctivý postoj k ženám, matkám.
