Článek
Co peněz, reálné peníze v podobě bankovek a mincí už se mezi lidmi a obchody pohybuje pomálu, většina lidí ve vyspělých zemích má v kapse, nebo v peněžence pár drobných na autobus, parkování, nebo na kafe z automatu a i tady se stále častěji prosazují karty, mobilní telefony, nebo dokonce prsteny, kterými se dá platit.
Diky tomu přestáváme peníze vnímat. Klik, klik, klik a jsem bez peněz. Klik a nějaké zase naskočí. Nejsou to peníze, jsou to jakési operace, které se dějí mimo náš fyzický obzor.
Když člověk viděl tu hromadu fyzických peněz, které dal za auto, nebo za dům, bylo to jiné. Nějak vnímal, že je to strašně moc. Stejně tak, když sázel bankovky na pult, za něž si odnesl televizi, nebo pračku. Mohl tu ztrátu plně prožít a stejně tak plně ocenit to, co si pořídil a mnohem živěji vnímat, jestli to skutečně stálo za to.
Dnes přijímáme peníze bezmyšlenkovitě a stejně bezmyšlenkovitě je vydáváme. Neceníme. Neceníme peníze, ani věci za ně pořízené. Takřka nevnímáme hodnotu peněz.
Peníze přistanou na účtu uplně stejně, když je to výplata, nebo půjčka. Pro půjčku nemusíme nikam chodit, proklikáme se k ní za pár minut.
Moji rodiče měli různé účty, karty a podobné, ale vždy vybrali hotovost, která jim měla vystačit na určitý čas a hospodařili s ní. Přesně viděli, kolik jim ještě zbývá a žádné „klik“ navíc neexistovalo. Co zbylo na účtu, to tam už zůstalo. Člověka to opravdu nutí víc přemýšlet, když ukládá zboží do košíku, když fyzicky vidí, jak se finance tenčí.
Je to zajímavé kouzlo, zůstatek na účtu přece také vidím na kliknutí, přesto to nemá ten samý účinek, jako když se postupně vyprazdňuje peněženka.
Moderně přesouváme jakési imaginární peníze sem a tam, něco si půjčit vlastně nic neznamená, dělají to všichni, všichni si kupují peníze. Prospívá to bankám. Prospívá to ekonomice, protože něco všichni chtějí a když něco všichni chtějí, musí se to vyrobit a protože nikdo nechce být první a začít si na něco šetřit, všichni běžíme v křeččím kolečku půjčování peněz a spotřeby.
Na některé věci se navíc šetřit ani nedá. Nemohu si ušetřit na auto z průměrného příjmu, protože auto potřebuji hned a k tomu, abych ten průměrný příjem získal. Nebo jestě lepší příjem a práce s dobrým příjmem se dnes málokdy najde na přeběhnutí pres ulici. Ve velkém městě ještě můžete spoléhat na MHD, ale kdesi na vsi ani omylem.
Věci jsou drahé, protože si na ně nemusí nikdo šetřit. Kdyby všichni šetřili, věci by musely zlevnit, aby byly vůbec dostupné a mnohé by se přestaly vyrábět úplně, protože by nikomu nestály za to úsilí.
Dobrým příkladem je mobilní telefon. „Och a ach,“ závistivě jsme všichni vzdychali nad tím pokrokem velmi bohatých lidí, kterým volala manželka z pevné linky rovnou na ulici, aby nezapomněl koupit cukr. Dnes mají mobil všichni, stalo se z něj snadno dostupné zboží, ale jen díky tomu, že mnoho lidí nechtělo čekat na časy, až si mobil pořídí z výplaty. Kdyby po něm netoužilo dost lidí a hned, jeho vývoj a výroba by asi byla mnohem pomalejší.
Auto z výplaty asi nepořídíme nikdy, ale díky půjčování peněz je stále dostupnější. Počítáme s tím, že každý má mobilní telefon, stejně tak se počítá s tím, že kdo žije kdesi v Zadní Lhotě, má auto, aby se dopravil do práce. I za cenu půjčky.
Také je na světě spousta krásných věcí, které jednoduše chceme a zároveň se kamsi do ztracena vytratila možnost věci opravovat. Nikdo si nenechá našít na roztržené křeslo záplatu, koupí si nové. I za tu cenu, že si půjčí.
Každý přece potřebuje dovolenou, nebo dárky pod vánočním stromečkem. Nenašetříme, půjčíme si.
Je to hra, kterou hraje většina a je to hra prospěšná spotřební ekonomice.
Kdyby se většina rozhodla skutečně šetřit a nepůjčovat si, přišla by změna ekonomiky, kterou známe. Ceny by sice klesly, ale mnoho věcí by se stalo nedostupných pro většinu lidí. Zřejmě by se zpomalil vývoj nových spotřebních věcí.
Za socialismu bylo možné si půjčit také, mimochodem, třeba na televizi nebo dům. Většina lidí však šetřila, protože vlastně nebylo kam spěchat, bylo nepravděpodobné, že se v dohledné době objeví nový, nepostradatelný model, když člověk s potížemi sehnal ten stávající.
V tomto půjčkovém mumraji se vždy najdou lidé, kteří situaci jednoduše nezvládnou, neodhadnou správně své možnosti. Obvykle jsou za to peskováni a možnosti oddlužení jsou kritizovány. Významně však chybí prověřování schopnosti splácet, některé instituce půjčí každému, některé skoro každému a přiznejme si, že ještě v nedávných dobách se často jednalo spíše o lichvu, s cílem lidi ožebračit, nebo připravit o nemovitost.
Mnohdy lidi žene k půjčkám opravdu tíseň, bojí se například, že nezaplatí nájem a pomoc státu může být zoufale pomalá, nebo dokonce žádná, když je zamítnuta.
Protože kromě hypoték se nikdo neptá, na co člověk finance potřebuje, neexistuje žádný přehled o tom, kdo si půjčil v nouzi a kdo naopak jen neodolal nějakému komerčnímu lákadlu. Tady by zřejmě mohli vyprávět sociální pracovníci, především z různých neziskovek, které tahají zoufalé lidi z dluhových malérů doslova za ruku.
Těžko by se v takto nastavené společnosti žilo úplně bez dluhů, to jsou ti šťastnější, kteří dokázali vydělat velké majetky, ale jejich firmy by také neprosperovaly bez dluhů. Někdo dobře dědil. My ostatní, také šťastní, se s pomocí půjček na bydlení a na auto pracně prokousávame ke stáří bez dluhů.
Někomu se to však z různých důvodů nepodaří. Nevíme, nakolik je v tom smůla, nakolik neschopnost orientovat se v různých finančních možnostech a nakolik nezodpovědnost, nebo chamtivost po věcech, které „přece mají všichni“.
Téměř nikdo však nemá odvahu z tohoto kolečka vyskočit. Jen málokdo má takové štěstí, že do něj nikdy nemusel nastoupit. Tak tedy, kdo bude první a vystoupí?
