Článek
Jistě, výchova dětí se lišila od té dnešní. Především v tom, že prarodiče dětí byli bráni jako partneři, jako rodiče jsme prarodičům důvěřovali, nepovažovali jsme je za obtížný hmyz. Mnohem víc fungovala i širší rodina. Dnes to mnoho lidí dokonce děsí a představují si, že dítě se k babičkám a dědečkům odkládalo jako nepotřebný balíček.
Nikoliv, děti tam mnohdy měly stejný komfort, jako doma. Možná to někdy připomínalo střídavou péči, děti měly u babiček svůj pokoj, své hračky i kamarády v okolí. Dnes je to považováno za divné.
Nechávat děti vyřvat se nepěstovalo, možná to režim propagoval někdy v padesátých letech, ale ze vzpomínek rodičů a prarodičů si pamatuji, že už tehdy to většina rodičů odsuzovala jako nesmysl a doporučení tohoto druhu se jednoduše nedodržovala. Pravda, potichu, nikdo se tím zbytečně nechlubil.
Děti nebyly zvyklé a navázané výhradně na matku, to je pravda, babičky, dědové, někdy i strýčkové a tetičky v životě dětí fungovali jako běžně dostupné místo, kam se mohlo kdykoliv zajít a pobýt i přes noc, či víkend. Žádný stres pro rodiče ani děti to nebyl, nebylo třeba nic složitě plánovat a domlouvat. Děti se přesunuly do jiného a zároveň svého prostředí.
Nevím o tom, že by se tehdy mezi rodiči šířily hrůzyplné zvěsti o tom, jak prarodiče nectí rodiče, nebo děti tráví nevhodnými potravinami, či na atomy rozkládají rodičovský režim. Při tomto systému totiž vlastně nebylo moc co řešit. Děti věděly, že co projde doma, neprojde u prarodičů a naopak. Velice dobře se zvládaly adaptovat na domácí i prarodičovský režim.
To, co režim komunistů možná zpočátku prosazoval ve výchově dětí v rodině, nebylo většinově bráno příliš vážně a rozhodně nebylo dodržováno.
Jsou to dva rozdílné modely v přístupu k výchově dětí. Tehdy bylo naopak „divné“, když děti k prarodičům nechodily a dva měsíce prázdnin u babičky nebylo nic zvláštního.
Vyplynulo to ze způsobu života. Nemá smysl debatovat o tom, který model je lepší, nebo horší, ale i dnes vídám prarodiče s vnoučaty, kteří se jim usilovně věnují a rodiče, kteří klidně své děti svěřují prarodičům, takže zkazky o patologických prarodičích, s takovou oblibou šířené po internetu jsou značným zkreslením situace.
Na druhou stranu, je třeba připomenout, že komunistický režim se s dětmi příliš nemazlil a některé hrůzy jsou dnes bohudíky téměř zapomenuty.
Například nepřítomnost rodiče u nemocného dítěte v nemocnici. Je smutné, že ještě dnes s touto relikvií socialistického režimu musí někteří rodiče bojovat, když nemocnice všemi silami a pod různými záminkami brání rodičům v přítomnosti u nemocných dětí. Tady se opravdu skrývala skutečná hrůza, toto je třeba připomenout a vždy bojovat za to, aby se nic takového nemohlo opakovat a tyto snahy, byť pod záminkou nějakého „vyššího“ dobra, potlačit.
V nemocnicích, jeslích, či kojeneckých ústavech se skutečně děti nechávaly „vyřvat“ až do rezignace a tichého utrpení. To je třeba připomínat a nedopustit.
Na druhou stranu, našli se i zdravotníci, kteří byli soucitní a tajně někoho z rodičů za dítětem pustili. To chtělo odvahu, protože při sebemenším zádrhelu nebo provalení, hrozil prokurátor.
Tím více ovšem byly rodiny semknuté a snažily se děti chránit. Bylo třeba je poučit, že existuje dvojí pravda, ta „na ven“ a ta „na doma“. To věděli a dodržovali rodiče i prarodiče.
Pravda, občas přistálo nějaké plácnutí přes zadek, někdy dokonce vařečkou, ale v normálních rodinách nikdy nešlo o surové „zřezání“, stejně tak nelétaly facky. To se bohužel děje i dnes a je jen dobře, že tyto formy trestu jsou považovány za domácí násilí hodné trestu. Bez fyzických trestů všeho druhu se společnost obejde.
Rodiče i prarodiče nás i naše děti učili zacházet s nebezpečím. To bych ocenila snad ze všeho nejvíc, namísto zbytečného odstraňování všeho nebezpečného z dosahu nás s tím učili zacházet. Věděli jsme, co je jedovaté, že oheň pálí, nůž je ostrý a čistící prostředky nebezpečné.
Nemohli nás vybavit přilbami a chrániči všeho druhu, o to víc se dbalo na opatrnost a umění padat bylo základem snad každého sportu. Nad tím bych se jako matka i babička zamyslela i dnes, už proto, že není v silách rodičů vždy a všude odstranit každý kamínek a každé nebezpečí z cesty.
Vědomí o bezpečnosti vhodně doplní všechny ochranné pomůcky, které jsou dnes k dispozici.
Doporučení ohledně stravování byla odlišná od těch dnešních, ale to byla i ta pro dospělé, je to však otázka vývoje ve vědě a v získávání nových poznatků. Příkrmy se z dnešního úhlu pohledu zdají být ve své době zaváděny nesmyslně brzy. Prakticky už od třetího měsíce věku, kdy se zahušťovalo mléko krupicí, pěkně postupně, až do hustoty řidší kaše, od cca šesti měsíců se zavaděly ovocné příkrmy, opět postupně, po lžičkách a už tehdy se vědělo, že s některými druhy ovoce může být problém. Od devátého měsíce se dávala mixovaná běžná strava, tedy různé příkrmy, které dnes známe ve skleničkách.
Samozřejmě různě se v mezičase dítěti dalo něco ochutnat z běžné stravy dospělých a nikoho nenapadlo se hroutit. Všichni jsme přežili.
Neměli jsme „strýčka Gůgla“, ani internet na vyhledávání hrůzostrašných článků o tom, co všechno škodí a řekněme si po pravdě, že v extrému škodí všechno. Nezbývalo, než použít knihy bez emocí, rady prarodičů, ty občas s emocemi, ale rozhodně bez vražedné nenávisti a především zdravý rozum.
I za socialismu se znalosti v oboru péče o dítě posouvaly, že dítě v porodnici patří k matce pochopili i soudruzi, díky posunu nových poznatků se postupně zaváděl tzv. Rooming In a to už v osmdesátých letech.
Dnešní prarodiče, dokonce ani jejich rodiče tedy neukládali své děti na stromech do hnízd z trávy, nenechávali své děti vyřvat a existují velice barvité historky o tom, jak nespavce uspat, včetně jízdy autem. Také je neprolévali alkoholem a v půl roce nekrmili steakem a čokoládou.
Pravdou je, že děti běžně nespaly s rodiči v posteli, ale rozhodně neměly postýlky odklizené do jiné místnosti. Společné spaní se nedoporučovalo z důvodu bezpečnosti dítěte. Myslím, že dnes i vzhledem k existenci monitorů dechu je spaní dítěte ve vlastní postýlce vhodnější.
Chápu, že dnešní rodiče mají úplně jiné podmínky k výchově dětí a musí jim svou výchovu přizpůsobit, ale není třeba hanět předchozí generace, které dělaly co mohly, aby v dané době vychovaly své děti co nejlépe a především s láskou.
Rodičovskou úspěšnost totiž vždycky ukáže až čas, kdy děti dospějí a jak jsou, nebo nejsou samostatné a soběstačné. V každé době.
Zdroje:
https://www.nespechej.cz/clanky/psycholog-matejcek-zkoumani-20240207-2409.html
https://www.jihlavske-listy.cz/clanek1022-lekar-ktery-pred-30-lety-prosadil-rooming-in.html
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-pritomnost-rodicu-nemocnice-se-bouri-40435823
Použitá literatura:
Libuše Koubská/Pavel Calda - Porod je mimorádná událost
Mirka Klímová - Fűgnerová -Naše dítě
