Článek
Věru po pravdě bavila představa, že ji její Václav jednoho dne opustí a uteče za mladší. Byla o pár let starší, vychovala dvě děti a rozhodla se tak trochu si užívat života.
Václav však její nadšení příliš nesdílel, po práci usedl k televizi a díval se na fotbal. Tupě zíral na obrazovku, bylo mu jedno, že jde o reprízované zápasy, bylo mu jedno, kdo hraje. Kdyby alespoň někomu fandil, měl u toho nějaký prožitek, ale to ne. Jen tupě zíral na obrazovku.
Věra si tedy pořídila novou televizi do ložnice, protože sledovat celý film v přiměřeném čase bylo nemyslitelné. Také začala chodit cvičit do posilovny, zašla s kamarádkou do kina, nebo divadla a potom na skleničku vína.
Václav její nový způsob života sledoval s pohrdáním, „madam honí mládí“, zněl jeho komentář.
Věra si všimla hned, že se s Václavem něco děje, když začal odcházet z domova pod záminkou, že když může ona, on může také.
„To samozřejmě může, ale se mnou nikdy vyjít nikam nechtěl, zajímalo by mě, co za tím je,“ sdělovala kamarádce Aleně.
„Co by za tím bylo, nová ženská,“ konstatovala kamarádka.
Ukázalo se, že má pravdu, jednoho dne se Václav postavil před ní, vyčetl jí všechna příkoří, která mu způsobila za dobu dvacetiletého manželství, počínaje málo osolenou polévkou, až po její „divné odchody“ bez něj, když ji obvinil z nevěry a oznámil, že odchází k jiné ženě. Kolegyně z práce, jak jinak.
Pravda, Věra byla poněkud zaskočena jeho „odvahou“, jí by stačilo, kdyby jí to oznámil bez obviňující omáčky okolo, ale co už. Když si toho plyšáka z gauče s velkou spotřebou piva a jídla někdo odtáhne, alespoň bude víc místa.
Rozvod byl rychlý. Byt byl velký, ale kupodivu se dobře a rychle prodal, Věře to stačilo na hezký byt s obývací kuchyní a ložnicí.
Jediné, co Věře poněkud kalilo její nový život, byly její dcery, které jí chodily utěšovat a podporovat. Ne že by je neviděla ráda, ale útěchu nepotřebovala a už vůbec nepotřebovala jejich rady do života. Jako by se rozhodly jí oplatit to, že je vychovávala a v pubertě držela poněkud zkrátka, protože jejich tehdejší představa života se poněkud vymykala tomu, co budou chtít v budoucnosti.
Věra má přece svou práci, která ji většinou baví a díky které má slušný příjem, který jí dovoluje věnovat se i svým zálibám, dokonce něco ušetří a osamělá rozhodně není. Má kamarádky, ale jestli něco nepotřebuje, tak „chodit mezi lidi“ za každou cenu. Celý dospělý život to byla ona, kdo všechno organizoval, řídil a držel pohromadě, nemohla se spolehnout ani na to, že manžel opravdu vynese koš s odpadky, je snad jasné, že se dokáže postarat sama o sebe.
Uvědomila si, že sama byla vždycky. Poskytovala servis, který nikdo neocenil a odezvu získala jen ve chvíli, kdy něco nebylo. Mléko, které zapomněla koupit, svetřík, který nestihla vyprat, večeře později, než bylo obvyklé.
Proč by se teď měla zpovídat ze svého života? Nikomu nic nedluží, ona nikoho neopustila, ona se jen vypořádává s tím, že byla opuštěna a že tím nestrádá? Tak za to se rozhodně nikomu omlouvat nebude.
Dcery časem přestaly naléhat a Věra si pořídila dvě čistokrevné britské kočky. Tedy přesněji, kočku a kocoura. Byly pěkně drahé, ale byl to její sen už od dětství, mít kočičku. Nejdříve to nedovolili rodiče a Václav tvrdil, že je na kočky alergický. Pravda však byla, že Vaclav zvířata nesnášel a Věra by to těm kočkám neudělala.
Vedla si svůj poklidný život. Jednou dokonce narazila na bývalého manžela a jeho novou ženu. Tlačili nový kočárek, zatím prázdný, ale Pavle, jak se Václavova nová žena jmenovala, se už rýsovalo bříško pod kabátem.
„Budeme mít bratříčka,“ hihňaly se dcery.
„Tak to jsem ráda, že se tatínkovi daří, jen doufám, že to zvládne.“
„Proč by to nezvládl, vždyť je ještě mladý,“ zastala se otce Nikola.
„Mladý to on je, hlavně duchem, tak snad mu vydrží i fyzička,“ přisadila si trochu Věra.
V tu chvíli ji přepadla malá úzkozt a smutek z toho, že ona už nový život nedá. Brzy si však uvědomila, že „má splněno“ a je na čase jít dál. Také jí došlo, že vlastně vůbec nemá touhu se starat o miminko, zřejmě už dávno vyhasly ty správné hormony. Vzápětí pustila miminka z hlavy a rozhodla se, že se svými kočičáky vyrazí na výstavu.
Organizace účasti na kočičí výstavě byla náročnější, než si myslela, ale přinesla úspěch, kočka i kocour byli vysoce oceněni. Na několika dalších výstavách její kočky sbíraly další ocenění, Věra se seznámila s novými lidmi a zjistila, že ji nový svět koček baví. Rozhodla se, že zkusí i chov. Koťata by mohla být po takových rodičích pěkná a možná i úspěšná.
Zpráva o narození bratříčka svých dcer ji zastihla už plně pohlcenou kočkami a jejich úspěchy, neměla sílu ji zranit. Narození koťat oslavila se svou kamarádkou dobrým vínem a večeří.
Telefonát dcery ji zastihl úplně nepřipravenou řešit problémy druhých.
„Mami, táta je u mně i s malým Tobíkem. Je nějaký špatný, nemůžeš přijet?“
Vyrazila tedy ke starší Nikole, aby zjistila, co se děje. Už z chodby slyšela nezaměnitelný pláč miminka, takový ten neutišitelný, kdy zřejmě ani miminko neví, proč pláče.
V bytě seděl Václav, zhroucený na široké pohovce, řvoucí miminko vedle něj a Nikola stála a zírala na pohovku.
Věra jen zavrtěla hlavou, vzala chlapečka na ruku. Nemusela nic zkoumat, bylo jasné, že miminko je pokakané, zápach byl nezaměnitelný.
„Kde máš plenky?“ obrátila se na svého bývalého muže.
„Nemám, šel jsem jen na procházku s kočárkem,“ hlesl Václav.
Věra rychle vyzvala Nikolu, ať běží naproti do večerky pro plenky.
„Proč já, proč ne táta?“
Věra si povzdechla. Všechno při starém, oba sobečtí, zahledění do sebe, jen Nikola má alespoň tolik rozumu, že si nepořídí dítě.
„Padej!“ řekla rázně.
Neměla náladu se dohadovat a už vůbec se jí nechtělo řešit trable svého bývalého manžela, který předchozím rodičovstvím prošel aniž by si vůbec všiml, kolik práce výchova a péče obnáší. Jenomže Pavla byla moderní žena a na rozdíl od Věry žádala partnerův spravedlivý podíl na péči o dítě i o domácnost.
Nikola vztekle přidupala zpátky s balíčkem plenek a natáhla k otci ruku s účtenkou.
„Pošlu ti číslo účtu,“ řekla jenom a utekla z místnosti, protože Věra právě rozbalila „vonící“ miminko.
Děťátko bylo přebalené, Věra ho tedy vrazila muži do rukou.
„Už běž domů, dítě není vhodný doprovod na návštěvu a asi bude potřeba ho nakrmit,“ rázně vystrkala Václava z bytu.
„Mami, nemohla bys tátovi pomoci? Je toho na něj moc. Víš, třeba občas pohlídat.“
„Tak to bych určitě nemohla, jestli jste si neráčili všimnout, mám svou práci a svůj život!“
Věra trochu zbytečně prudce zaklapla dveře dceřina bytu a vrátila se zpátky domů, do svého klidu. Sledovala mámu kočku, jak pečuje o svá koťata i tátu kocoura, který číhal, až matka kočka odejde, aby se přitulil ke koťatům.
Bohužel nenastal kýžený klid. Druhý den dorazila mladší dcera na neohlášenou návštěvu.
„Ty kočky budou muset pryč, přece nemůžeš nechat dítě v té hromadě chlupů a ještě by ho kočky mohly zalehnout,“ spustila Nina.
Věra zalapala po dechu. Takže rodinka udělala komplot proti ní a rozhodla za ni, aby si tatínek mohl více užívat svého života bez ní a ona má dělat chůvu.
„Jak to myslíš, kočky pryč?“
„Přece až budeš hlídat malého Tobíka, nemůžeš tu mít kočky!“
„Hm a nezapomněli jste se zeptat, jestli s tím hlavní osoba souhlasí?“
„Pavla s tím souhlasí, jasně, že jsme se ptali.“
„Jenomže JÁ nesouhlasím! Tak aby bylo jasno, kočky pryč nepůjdou a žádné cizí dítě nepřekročí práh tohoto bytu. Tohle je můj byt a můj život. To platí do konce mého života.“
„Ty jsi byla vzdycky sobec,“ zafňukala Nina a tentokrát bouchla dveřmi ona.
Věra chvilku váhala, jestli neměla ustoupit. Vlastně měla štěstí, že rozhodli sami, bez ní. Možná kdyby ji zapojili do rozhodování, ustoupila by.
„Vlastně ne, neustoupila bych,“ řekla později kamarádce.
„Jen by mi převrátili život naruby a až bych nemohla, vyplivli by mě jako pecku a stejně bych umřela sama v důchoďáku.“
„Ty jsi nikoho neopustila, děti vylétly z hnízda a muž se rozhodl. To není tvůj boj,“ uzavřela Alena.
