Článek
„Tisíckrát, tisíckrát jsem je prosila, aby to alespoň posbírali,“ mumlala si pro sebe.
Honza, její manžel se spokojeně rozvaloval na gauči, v jedné ruce ovladač, ve druhé telefon, asi aby mu nic neuteklo. Obě děti, dvanactiletá Liana a patnáctiletý Honzík se schovaly do svých pokojů, nejspíš aby hrály hry, nebo koukaly na některý ze svých nekonečných seriálů.
Bára konečně uvedla domácnost do přijatelného pořádku a usadila se s hrnkem čaje na balkóně, kde kvetly růžové a červené muskáty, malé oleandry, měla tu i vzrostlý vavřín, který vypěstovala z třikrát zlevněného ubožátka ze supermarketu a malý olivovník. Její malá Itálie.
Pravda je, že zvonek slyšela, ale rozhodla se ho ignorovat. Tchýně, kdo jiný. Normální člověk se na návštěvu ohlásí, což ovšem pro Honzovu matku neplatilo. Pod záminkou „staré školy“ zcela ignorovala nová pravidla slušnosti, to však jen s rodinou svého syna. Vůči nikomu jinému by si to nedovolila. Bára to doposud tolerovala, byla to přece matka jejího manžela a babička jejích dětí.
Dokud byly děti malé a na babičku se těšily, bylo to roztomilé. Teď ve svém věku už měly spoustu svých zájmů a poněkud vtíravá babička je otravovala. Alžbětu to však od návštěv neodrazovalo, s chutí se snažila proniknout do rodiny s otravnými radami, které už dávno nedávaly žádný smysl. Jako by zamrzla v čase a úplně ignorovala, že nové poznatky její moudra popírají.
„Maminka by si dala čaj,“naklonil se Honza na balkon.
„Jistě, ať si ho dá,“ odpověděla Bára a dál si klidně četla.
Potom si po dvěstěpadesáté vyposlechne, jak si maminka myslí, že je nemožná manželka a neumí slušně přivítat a pohostit navštěvu. Domacím koláčem, samozřejmě. To však bude až potom. Teď si chce v klidu číst a vypít si čaj.
Bára se tiše rozhodla tchýni ignorovat, nechtěla se hádat, ani se donekonečna přít o něco, co je dávno zřejmé, jen manželově matce uniká realita dnešního světa.
„Maminka nám chce něco říct,“ zjevil se Honza znovu ve dveřích balkonu.
„Jistě, tak ať ti to řekne a potom mi to přetlumočíš,“ nedala se Bára vyrušit. Jistě zas půjde o nějaké hluboké moudro o vedení domácnosti, užitečnosti pletení, nebo o výchově dětí z dob po válce. Nebo že by šlo o to, že Bára nejí k masu obvyklé přílohy, nejlépe knedlíky, ale zeleninu?
Bára se už nedokázala soustředit na svou knihu a její vlastní pud sebezáchovy ji vypudil z balkónu zpět do bytu. Tentokrát tchýně nezvykle seděla v obýváku na pohovce, to vypadalo vážně. Obvykle totiž byla ochotná vysedávat výhradně v kuchyní na nepohodlné jídelní židli, zřejmě aby demonstrovala svou schopnost snášet nepohodlí.
„Maminka tu chce přespat,“sdělil Honza jako by nic.
Bára zalapala po dechu. Ještě to tak, ráno aby se kromě dětí a manžela ještě starala o tchýni.
“ Snad můžeš maminku odvézt, když k nám dorazila z takové dálky," ironicky pronesla Bára.
Dálkou myslela celé dvě ulice, které tchýně, hnaná touhou obtěžovat, běžně ušla pěšky.
„Už jsem něco vypil,“ vymlouval se Honza.
„Dobře, maminku odvezu já,“ vzdychla Bára.
„Já se domů nevrátím!“ řekla rázně tchýně.
„Když ne, tak ne, ale budeš se o maminku muset postarat sám. Jdu spát, zítra musím být v práci brzy. Nezapomeň připravit snídani dětem a musiš odvézt Lianu do školy. Já jdu spát.“
Bára se rychle osprchovala a uložila se do postele. Chvíli zvažovala možnost oddělených ložnic a především rozvod, buď jí se svým manželem, nebo alespoň ten manželův s jeho matkou. Snažila se nevnímat nahlas puštěnou televizi, to se jí však nedařilo, navíc dobře věděla, že tchýně nedoslýchavost jen předstírá. To co nechce, jednoduše neslyší, ale dobře slyší co se šustne kdekoliv v bytě. To byl i jeden z důvodů obtížné komunikace i nemožnosti domluvit se na nějakých pravidlech.
Bára stále ne a ne usnout, když jí blýskl hlavou geniální nápad. Zavolala sousedce, své blízké kamarádce Andree.
„Ahoj, půjčíš mi manžela?“ začala hovor.
Andrea se zasmála, znala Báru příliš dobře na to, aby si mohla být jistá, že za tím není žádné zlo proti ní.
„Potřebuji zachránit před tchýní.“
Bára požádala Andreu, jestli by její manžel mohl zazvonit u nich a požádat o ztlumení televize, protože ruší sousedy.
„Dobře, pro tentokrát. Příště vymetu tvou tchýni osobně smetákem“, souhlasila škodolibě Andrea.
„Já vím, proto prosím o tvého manžela a ne tebe,“ zasmála se Bára.
„Tak jo, vysílám záchranu a kdyby něco, máš tu volnou pracovnu s pohodlným gaučem. Pro případ, že by špitali moc nahlas. Čau,“ rozloučila se Andrea.
Konečně nastal vytoužený klid a Báře se podařilo usnout. Musí vstát brzy, odpustit si ranní kávu a tiše se vyplížit z bytu, aby unikla vtíravé tchýni.
Ráno vyběhla z domu do studeného, mlhavého dne a drobný déšť ji nepříjemně studil. Navíc zjistila, že v kabelce nemá klíče od auta. Byla si jistá, že večer tam byly, byla vždy pečlivá a přesně věděla, kdy, kam a proč své věci ukládá. Tchýně, jistě. Předpokládala, že se Bára pro klíče vrátí, snažila se pojistit, že Bára neunikne.
Bylo příliš brzy, aby zazvonila na Andreu. I přátelství má své meze a nejde přece o život.
Byla zoufalá a zoufalé situace vyvolávají zoufalé činy. Napadlo ji, že se zastaví za tchánem a zjistí, co za touhou tchýně nacpat se k nim do bytu, vlastně stoji. Času má dost a tchán vstává brzy.
Vypravila se tedy pěšky do bytu manželových rodičů. Nebylo to poprvé kdy se ti dva pohádali a tchýně u nich hledala azyl. Vždy to byla Bára, kdo dělal poslíčka se vzkazy, jen aby se ti dva usmířili a ona se zbavila tchýně ve svém prostoru. To už nebyla návštěva, ale okupace. Tchýně se snažila rozhodovat a vést domácnost. Vždy způsobila nekonečný chaos ve věcech i vztazích, děti se vzpouzely a bouřily a ještě týdny po pobytu tchýně Bára hledala své věci.
„Ajaj, tak tohle je zlé,“ konstatoval tchán, když uviděl ve dveřích Báru.
Přiznal, že se opravdu ošklivě pohádali, když manželku požádal, aby nechodila mladé obtěžovat. Zřejmě teď chce dokázat, jak je u nich vítaná.
„Co mám dělat?“ zeptala se Bára svého tchána.
„Ty asi nedělej nic. Udělej si volno a nech to na mně, zřejmě si budu muset promluvit se svým synem“, odpověděl tchán.
Bára tedy odešla do práce poté, co si s tchánem vypila kávu a zavolala Andree, jestli její nabídka pohodlného gauče stále platí. Platila, takže Bára odjela z práce rovnou domů. Musela jet autobusem, pro klíče se jí vůbec jít nechtělo.
Zatím ji stejně nikdo nepostrádal, Honza byl v práci, děti ve škole a tchýně zřejmě páchala škody v bytě.
Od Andrei se Bára bude muset vypravit domů, potřebuje nějaké věci a také klíče od auta. Andrea by to jistě pro ni ráda udělala, ale raději ne, přece se nebude bát jít do vlastního bytu.
Tiše otočila klíčem zámku a začala hledat v předsíni klíče od auta. Alzběta nepochybně číhala s napjatýma ušima, protože ihned vtrhla do předsíně. Smůla, konfrontaci se nevyhne.
Tchýně srdnatě bránila „synův“ majetek a křičela, že nedovolí Báře z bytu odnést ani třísku. Do toho křiku znovu zachrastily klíče v zámku a ve dveřích stál Honza se svým otcem v patách. Tchán Honzu odstrčil a rázně vešel do předsíně.
„Tak to už stačilo!“ přerušil rázně Alžbětinu lamentaci. Jemně ji vzal za paži a odvedl do kuchyně. Bára, celá roztřesená, se schovala do ložnice a posadila se do křesla.
Za chvíli za ní přišel Honza.
„Promiň,“ řekl tiše a podával jí šálek kávy.
Bára se mezitím uklidnila. Když ji Honza vyzval, aby s ním šla do kuchyně, tiše se zvedla a šla.
„Jsi na řadě, synku,“ pronesl tchán při jejich příchodu.
„Mami, vrať se s tátou domů. Tady není hotel, ani výchovný ústav,“ řekl Honza.
Tchýně začala srdceryvně vzlykat:
„Jen jsem chtěla pomoci a nikdo o mně nestojí, ani ty ne“, obrátila se na manžela."
„Kdybych o tebe nestál, počkal bych, až tě vyhodí sami, nebo až se kvůli tobě rozvedou,“ odpověděl tchán své ženě.
„Ona mu chtěla vzít auto,“ zkusila to tchýně ještě.
To už se tchán chytil za hlavu.
„Tak to už opravdu stačilo. Vezmi si své věci a pojď domů, vidím, že si musíme promluvit o spoustě věcí.“
Když Bára s Honzou konecně osaměli, vlastně neměli čas si promluvit, domů dorazil Honzík a byl čas vyzvednout Lianu ze školy.
„Já pojedu, ty si odpočiň a večer si promluvíme. U večeře, zamluvil jsem stůl. Jenom je mi líto, že mi v mém věku musel táta připomínat, co se sluší a patří,“ řekl ještě Honza a zmizel.
Jak se ukázalo, tchán, mimochodem také Jan, se neostýchal přepadnout Honzu v jeho kanceláři a rázně mu vysvětlit, že vlastní rodina se chrání včetně manželky i před vlastní matkou. Přitom si sám uvědomil, že svou ženu teď v důchodu zanedbával, ponořený do svých knih. Nevšiml si, že s odrůstajícími vnoučaty ztratila své vyžití jako babička a sama nedokázala najít jiný zájem.
Akžběta s Janem se rozhodli cestovat, dokud jim to zdraví jestě dovolí a Alžběta se dokonce začala pilně učit angličtinu. To rozhodnutí vnučku nadchlo tak, že se s nadšením ujala role učitelky a Honzík začal učit babičku práci s počítačem. Byla z toho spousta chytání za hlavu, řehotu na celý byt, vzdychání „já se to snad nikdy nenaučím“ a „ona se to snad nikdy nenaučí“, ale predevším klidu v obou domácnostech.
Alžběta chodila na „lekce“ a přísní učitelé jí nedovolili potulovat se po bytě a škodit Bářinu uspořádání. Alžbětina přítomnost v jejich pokojích je tiše a bez řečí přinutila alespoň občas „tak trochu“ uklízet.
Bára si mohla trochu oddechnout. Honza sice spoustu věcí, které je třeba udělat nevnímal, ale na výzvu o pomoc už nereagoval vztekle, ani ji neignoroval.
Andrein pohodlný gauč zůstal nevyužitý, ale všichni o té možnosti věděli.
