Článek
Že mě nějaký zoufalec nutkavě předjíždí se svou paradoxně také Fabií, nebo Octavií způsobem, že musím brzdit, aby se nerozplácl o protijedoucí kamion, jak račte, radějí přibrzdím, než pak řešit autonehodu. Možná by vymetl ze silnice mně. Mám se ráda.
Kdybych jela šedesát, prosím, nikdo se za mnou nepovleče. Problém je v tom, že když už mě takový „borec“ předjede, tak už nejede, vleče se po silnici sedmdesátkou a já se vleču za ním, protože na bojůvky na silnici nejsem nastavená. Zhrzené ego by mě jen tak předjet nenechalo. Nechám mezi námi „mezeru pro blbce“, to kdyby se našel někdo další s obscesívní potřebou předjet Fabii a vleču se dál.
Mám Fabii, ano, auto do práce a do stáje, ale její vnější vizuál fakt nemá vliv na motorickou stránku věci. Čas od času mě rychle předjedou opravdu silná auta a zmizí v dáli. Pochopitelné, s jejich rychlostí a odpichem zvládnou manévr v potřebné rychlosti a nemusím kvůli nim brzdit. Obvykle je sice dojedu nejpozději na prvním kruhovém objezdu ve městě, ale chápu je.
Kromě jiného jsem si jistá, že v tomhle autě já budu na placku a řidič druhého auta bude mít tak nejvýš rozbitý nárazník. To mi dokázala sebevražedná srnka, která nakonec po menším otřesu poté, co náhle vyskočila z příkopu u plotu, odskákala po svých a já musela nechat vyměnit nárazník a světlomet.
Mnozí řidiči také jezdí po horských silničkách prostředkem silnice, což je pochopitelné, ovšem jen do chvíle, kdy tímto způsobem vjíždějí do zatáčky, kam nevidí. Zřejmě si myslí, že jsou ve svém pruhu na dálnici. Ne, vážně se tam dvě auta vedle sebe nevejdou, když jedno jede uprostřed. Mně i manžela to stálo zrcátko. Střelci neminuli.
Jaký je to rozdíl od ohleduplných traktoristů, kteří při první vhodné příležitosti uhnou, nebo zastaví, aby je auta mohla bezpečně předjet.
Málo platné, že při odbočování dávám „blinkr“ dřív, než začnu zpomalovat, stejně mě vytroubí nějaký borec. Obvykle ve vraku značky „hlavněžetonenífelda“.
To, že se někdo v noci nalepí za mně a svítí dálkovými světly do zrcátek a ne a ne předjet, řeším jednoduše, zastavím na vhodném místě a nechám ho jet. Obvykle pak nejede, protože kdyby mu to jelo, dávno by mě predjel, takže v bezpečné vzdálenosti jedu za ním. Lepší mít ho před sebou, než za sebou.
Já vím, že mám Fabii a vím, co si mohu dovolit a co ne a ta skutečně drahá a silná auta se mnou nikdy nemají problém. Předjedou a odjedou do dáli. Prkotinami jako je Fabie na silnici, se nezabývají. Zdvořile je ignorují. Zdvořile, prosím. Nevytrubují, neohrožují divnými manévry a nepředstíraji, že mají pod kapotou víc než mají, protože to tam opravdu mají. Nebudou si přece leštit ego na prťavé Fabii.
Manžel obvykle řídí naše velké auto. Když byl jednou nucen jet mou Fábkou, neb miláček byl v servisu, nadával doma ještě asi hodinu, co prý okolo něj někteří řidiči navyráběli za chaos. On je mnohem, mnohem lepší řidič než já, najezděno má miliony od osobních aut až po kamion, takže si dovolím pochybovat o tom, že způsobuje zmatky na silnici.
V pátek si tak jedu do práce a za mnou dodávka. Bylo před osmou, v té čtvrti je několik škol, auta tu jsou zaparkovaná podělně úplně všude, vyjíždějí a zajíždějí, těsně za křižovatkami jsou přechody pro chodce. Často je tu omezeni rychlosti, dokonce i na 20 km.Děti jsou děti, občas prostě vletí mezi auty vám rovnou pod kola. Také je tu nádraží, ze kterého se občas vyvalí dav mládeže, která se zřejmě pod vidinou nastávající školy znechuceně vleče po přechodu i mimo přechod. Zastavím jim a řidíč dodávky zatroubí.
Mám ho doslova přilepeného za autem, před vjezdem do každé křižovatky troubí. Přiznávám, měla jsem chuť mu trochu bliknout brzdovkami, ale jsem slušný člověk, nedělám to. Konečně, moje parkoviště. Řádně a včas blikám, odbočuji a parkuji.
Magor se otáčí v křižovatcé, zatáčí na parkoviště, stahuje okénko a nadává za všechno, co jsem podle něj „po…“ svou dle něj pomalou jízdou.
No když má čas otočit se v křižovatce a ztrácet ho se mnou, asi tak moc nespěchal.
Oznámím mu, že se asi zbláznil, tedy presněji, že mu"asi hrabe" a jdu si po svém. Kontroluji si periferně, jestli hrdina vyleze, ale ne, takový hrdina, aby šel zmlátit ženu, zase není. Navíc se blíží muž, šéf našeho vozového parku.
Říká mi, že pán je opravdu magor, zřejmě tím myslí nějakou blíže nediagnostikovanou duševní poruchu, protože na něj neustále musí upozorňovat všechny řidiče, se kterými záměrně tímto způsobem vyvolává konflikty.
V té souvislosti mě napadá, jestli by nebylo vhodné čas od času prověřit všechny řidiče, jestli náhodou „nezmagořili“, protože auto je za určitých okolností zbraň. To, že si tenhle pán ještě nedovolil žádné auto popostrčit do přechodu za křižovatkou, neznamená, že to neudělá příště.
