Článek
Vždy se rozhodoval impulzivně a tak ukončil spolupráci s americkou firmou, převedl své účty do Čech a koupil si letenku.
Těšil se, jak si s bratrem konečně plácnou jako za starých časů, obejme mámu a pak půjdou na pivo. Nebo pozve celou rodinu na parádní večeři. Zavazadla nechal uložená v úschovně na letišti a taxíkem vyrazil z Prahy na sever do rodných Teplic.
Bratrův dům na který přispěl značnou částkou za to, že se bratr Tomáš postará o mámu, byl temný až příliš. Že by nebyli doma?
Matyáš se přehoupl přes plot a vydal se na obchůzku kolem domu. Okno pokoje který byl určen pro mámu, bylo pootevřené. Nahlédl dovnitř.
Ve stařičkém ušáku seděla jeho matka, vyhublá, třesoucí se a zírala do tmy.
„Mami, to jsem já, vrátil jsem se,“ vykřikl Matyáš a skočil dovnitř oknem.
Prudce rozsvítil světlo. Stařenka se polekala a rukama si zakryla obličej. To už Matyáš klečel u křesla a objímal svou matku. Pohled na ni mu vháněl slzy do očí.
„Mami, mami, co je ti? Jsi nemocná?“ ptal se.
„Já nevím,“ odpověděla mu třesoucím se, slabým hláskem.
Matyáš se rozlédl po pokoji. Byl tu nepořádek, nikde nic k jídlu, ani k pití.
„Mami musíš pít, kde máš něco k pití?“
„Ne, ne, já už nebudu pít, už je přece pozdě a raději zhasni, ať se neplýtvá.“
Matyáš se posadil na židli, kterou si přitáhl blíž k matčinu křeslu.
„Mami, jsem tady, už napořád a teď mi řekni, co se děje. Proč ti tu neuklízí pečovateky, vždyť posílam dost peněz, aby mohly chodit každý den.“
Než se však matka stihla rozpovídat, v zámku zašramotily klíče a ozval se křik Tomášovy manželky Mirky.
„Už zase svítí, bába jedna, jdi ji srovnat, nebo ji srovnám já!“
Tomáš vtrhl do pokoje, prudce rozrazil dveře, až klika bouchla do zdi. Pak zalapal po dechu. Matyáš si rychle všiml, jak se maminka stáhla do sebe a snažila se být neviditelná.
„No jeje, kdopak se nam to vrátil, to je ale překvapení.“
„Vypadni a hned!“ zařval Maryáš.
„Ty mi nebudeš poroučet, to je můj dům!“ ohradil se Tomáš.
„Běž pryč!“ drtil Matyáš slova mezi zuby.
Tomášovi došlo, že bratr zuří. Přece jen se ho bál, věděl, že jeho starší bratr sice nikdy nesahá po fyzickém násilí, ale jeho činy mohou být zničující. Raději vycouval.
„Už se neboj mami, jsem tady a už tě nenechám samotnou,“ snažil se Matyáš uklidnit matku.
Vešel do kuchyně, jako by tu byl doma on a ne jeho bratr, samozřejmě vzal sklenici, odstrčil vztekle gestikulující a reptající Mirku, sehnul se ke kuchyňské lince a vzal láhev s minerálkou. Potom se otočil a odcházel zpět do matčina pokoje.
„Nenos jí to tam, zas bude v noci chodit na záchod a budit celý dům,“ vykřikla Mirka.
Matyáš se otočil a vrhl varovný pohled na Tomáše. Ten pochopil a vystrkal Mirku ze dveří kuchyně a nahoru do ložnice.
Matyáš dal mamince vodu, nalil jí do skleničky a dohlédl, aby se maminka napila.
Tomáš se snazil vymlouvat, že maminka je zmatená, už jí to tak nemyslí a oni ji musí pořád hlídat.
„Tak to jsem viděl, jak hlídáte a obzvlášť Mirka v těch večerních šatech a na jehlách. Vždyť je zdravotní sestra, jak jste to mohli dopustit?“
„Máti je v pořádku, až na tu hlavu,“ ohradil se Tomáš.
„Kdy naposledy jedla a co?“
Tomáš se rozpačitě drbal na hlavě.
„No nevím, asi si něco vzala z lednice.“
Matyáš otevřel lednici. Prošlý levný salám, plesnivý načatý jogurt a scvrklé jablko.
„Klíčky od auta, hned,“ zavrčel na Tomáše a natáhl ruku.
„Kam chceš teď jet a proč mým autem?“
„Do nemocnice!“
„To nemyslíš vážně!“
„Nemel a dávej!“ nedal se Matyáš.
Tomáš mu podal klíče od auta. Už pochopil, že Matyáš ho nebude šetřit. Měl v kapse trumf, smlouvu o půjčce na dům, kde navíc měla být matka spolumajitelkou. Už nebyla, o to se Mirka postarala. Podvodem. Vynuceným podpisem. Pokud Matyáš zavolá policii kvůli týrání, přijde se na to.
Maminku si nechali v nemocnici. Byla dehydrovaná a podvýživená. Naštěstí žádné stopy fyzického násilí. Celou cestu do nemocnice tiše vzlykala.
„Nechci do domova, nechci, prosím ne.“
Mytyáš nechal maminku uložit na nadstandardním pokoji. Dostala něco na uklidnění a usnula. Potom jen odvezl bratrovo auto, které zaparkoval u plotu, klíčky položil na levé zadní kolo a do nemocnice se vrátil taxíkem. Usadil se do křesla vedle matčiny postele, vytáhl z brašny notebook a spolu s úvahami co dál, je začal hned realizovat. Byl zvyklý pracovat takto v noci, kdy ho nic a nikdo nerušil. V noci vymýšlel a zpracovával své nejlepší nápady.
Zarezervoval si nejlepší apartmán, který našel, oslovil e maily s přesnými požadavky realitní makléře kvůli pronájmům i prodeji bytů. Prozatím jen vyhledal kontakty na sociální služby, které by mohly pomoci. Nakonec si nechal tu, která měla pečovat o maminku, tam se zastaví osobně.
Nad ránem si trochu zdříml v křesle. Probudil ho šramot u dveří a upozornění sestry:
„Tam nikdo nesmí, to je nadstandardní pokoj.“
„To bych se na to podívala,“ vykřikla Mirka a bez zaklepání vtrhla dovnitř.
To už byl Matyáš úplně probuzený, vyskočil z křesla a postavil se proti dveřím. Mirka se zarazila uprostřed dveří, Tomáš rozpačitě přešlapoval za ní.
„Vypadněte, nebo zavolám policii kvůli týrání. Za hodinu v nemocniční kavárně a neopovažujte se sem vkročit, nebo se neznám. Rozcupuju ten váš hezkej život na kousky!“
Mirka vycouvala a Matyáš za ní hlučně zabouchl dveře. Sám se polekal toho zvuku v tichu nemocnice. Otočil se k posteli, na které ležela stará, křehká žena s vyděšenýma očima. Byla dávno vzhůru a sledovala celou scénu.
„Maminko odpočívej, už bude všechno dobré, postarám se o to a až si odpočineš, všechno mi povyprávíš. Je mi líto, že jsem tě nechal tak dlouho samotnou. Opravdu líto.“
Byla to pravda, Matyáš litoval, že se nechal ukolébat telefonáty s bratrem a že mu nebylo podezřelé časté odmítání telefonátů s maminkou pod záminkou že spí, je unavená a že vlastní mobil nechce.
Použil soukromou koupelnu, aby se zcivilizoval a převlékl. Moc toho v malé cestovní tašce neměl, až se ujistí, že maminka tu bude v bezpečí aniž by jí švagrová, nebo bratr zastrašovali, zařídí si potřebné věci a koupí si všechno, co bude potřebovat.
Přišel lékař se suitou sester na vizitu.
„Pán nám tu v noci spustil křik kvůli nadstandardu, že?“ začal výtkou, ale zároveň se chápavě usmál.
Obrátil se k pacientce:
„Jak se cítíte?“
„Dobře, teď už dobře,“ odpověděla trochu silnějším hlasem.
Matyáš se tiše vzdálil na chodbu, aby nerušil. Při odchodu ho lékař sám oslovil. Řekl, že stav se pohybuje na hranici povinnosti ohlášení podezření na zanedbání péče a ptal se, co se stalo.
Matyáš mu v rychlosti sdělil, co se stalo, požádal ho, aby zatím nic nehlásil, že zajistí mamince bezpečí a pokud to bude třeba, oznámení podá sám. Ještě ho požádal, aby zajistil, že k mamince nikdo cizí nevkročí a pokud ano, aby okamžitě oddělení informovalo jeho a také policii s oznámením o podezření na týrání.
„Dobře, ještě uděláme několik vyšetření a pokud to pújde dobře, zítra paní Vaňkovou můžeme propustit domů. Doporučil bych kontaktovat terénní zdravotní službu, rekonvalescence může být vzhledem k věku delší,“ řekl lékař a vzdálil se.
Matyáš se rozběhl po chodbě směrem k výtahům, aby dorazil na schůzku s bratrem včas, pak se však zarazil, když si uvědomil, že tohle není běžná pracovní schůzka.
„Však on počká, nebo…“
Co „nebo“, už nedomýšlel. Pokud to bude potřeba, bude vědět, co je třeba dělat.
Bratr s Mirkou už na něj čekali. Matyáš ani nepozdravil, jen si u pultu koupil kávu a s šálkem se mlčky posadil ke stolu. Tomáš s Mirkou mlčeli.
„Teď mlčíte? Dobře, budu mluvit já. K matce se už ani nepřiblížíte. Pokud ano, budu vymáhat půjčku na dům. Oznámím policii, že došlo k zanedbání péče, ke které jste se písemně zavázali za slušné peníze, které jsem zaplatil já. Budu se ptát, kam se podělo vybavení matčina pokoje, které jsem platil. Budu chtít vrátit peníze za auto, které mělo sloužit pro maminku na odvozy k lékařům, nebo na nákupy. Pro vaši informaci, maminka podepsala souhlas s informováním výhradně mně, tím se ruší váš přístup k informacím o jejím zdravotním stavu. Nepokoušejte se to porušit, je to trestné a použiju to proti vám. Žádné podrazy, dozvím se to.“
Matyáš se zvedl, nechal nedopitou kávu na stole, otočil se zády k těm dvěma a odešel. Tomáš znal svého bratra dobře, pouto se navždy přetrhlo, Maty neodpouští. Už svého bratra nikdy neuvidí.
Matyáš tím skutečně kapitolu „bratr“ uzavřel. Pokud tedy neporuší podmínky. Pro jistotu se ještě objedná v nějaké advokátní kanceláři, aby byl připravený. Potom se vydal za maminkou na pokoj. Nebyla tam. Řádně se stihl polekat, než ho vlídná sestra ujistila, že je všechno v pořádku, paní Vaňková je jen na vyšetření.
Přemýšlel, že se vydá obstarat potřebné záležitosti hned, ale bylo sotva devět hodin, to stihne. Rozhodl se počkat a znovu maminku ujistit, že je v bezpečí. Opět se tedy usadil v křesle, tentokrát s kávou v kelímku z automatu. Kupodivu chutnala lépe, než káva v kavárně. Zřejmě mu zhořkla v ústech při pohledu na bratra a jeho ženu. Začali se ozývat makléři s nabídkami, rozhodl se prozatím pro pronájem bytu, později se uvidí a smluvil si schůzky na …dnes je úterý, zítra propustí maminku…takže na čtvrtek a pátek.
Maminka přijela v nemocničním křesle, postrkovaná mohutným sanitářem. To chlapisko kupodivu velmi něžně, ale velmi profesionálně pomohlo maminku umístit do postele. Matyáš za ním vyběhl na chodbu.
„Prosím vás, dejte mi pozor na maminku, nikdo k ní nesmí.“
„Já vím, řešilo se to na poradě, můžete být klidný.“
Matyáš znovu ujistil maminku, že je v bezpečí. Usmála se a držela ho za ruku. V tu chvíli mu zatrnulo. Než odešel na obchůzky, zastavil se přímo za primářem a požádal ho, aby informoval personál o tom, že ani navštěvy „spřátelených“ zdravotních sester nejsou povoleny. Znal Mirku příliš dobře, určitě má známé zdravotní sestry v nemocnici. Věděl, co má dělat, když mu míří nůž do zad.
Nejdřív ze všeho vyrazil ohlásit se v hotelu, kde měl zamluvený apartmán, formálně se ubytoval a ujistil se, že návštěvy zdravotních sester, nebo pečovatelek nebudou problém. Poté se nechal taxíkem odvézt na předměstí do autobazaru, kde koupil pohodlné SUV a vydal se do socíální služby, která měla poskytovat mamince péči. Zjistil, že bratr jednoduše za služby neplatil, proto byla spolupráce ukončena.
„Ještě je tu dluh, několik tisíc korun, potom byla spolupráce ukončena,“ sdělila sociální pracovnice. Matyáš na místě zaplatil a sjednal novou smlouvu na maminčino jméno a požádal o kontakt na zdravotní službu. Možná ji bude potřebovat, to zatím neví, protože všechna vyšetření ještě nejsou hotová.
Do nemocnice se vrátil s několika kyticemi, čokoládovými bonboniérami a několika dárkovými koši. Nevěděl, jestli se něco takového ještě vůbec dělá, nebo smí, ale řekl si, že kousek čokolády a hezká kytka nemůže nic zkazit. Zastavil se na sesterně a celou nadílku tam nechal. Zároveň se ujistil, že byl klid, maminku se nikdo nesnažil obtěžovat.
Když dorazil na pokoj, maminka spala, zřejmě unavená po rušném dni. Rozhodl se zastavit za lékařem, aby zjistil, jak na tom maminka je a jakou péči potřebuje obstarat, kromě pečovatelky. Lékař ho ujistil, že maminka je v lepším zdravotním stavu, než se zdálo a kromě zánětu močového měchýře, způsobeného zřejmě nedostatkem tekutin, nemá vážnější zdravotní problémy. Jen musí pravidelně a dobře jíst, často a v malých dávkách a hodně pít. Na to je třeba dohlížet, pocit hladu a žízně může být omezený. Při propuštění maminka dostane potřebné léky na první dny a poté bude třeba informovat jejího praktického lékaře.
Léky Matyáš zvládne, bál se spíše injekcí, tak možná bude stačit jen pečovatelka, aby případně pomohla s hygienou. V tu chvíli si však uvědomil, že maminka nemá žádné oblečení, dokonce ani prádlo, jen to, v čem ji přivezl do nemocnice. Doklady naštěstí měla v kabelce, to je nejdůležitější, ostatní snadno obstará. Ráno musí zavolat, aby pečovatelka přišla hned, jakmile bude maminka doma. Bude ji muset požádat, aby mu pomohla vybrat oblečení pro maminku. Z té bratrovy štěničárny už nechce nic. S odporem si vzpomněl na staré odrbané křeslo, ve kterém maminka seděla.
Nejhorší obavy ho přešly, rozloučil se s maminkou a odjel do hotelu. Zoufale se potřeboval pořádně vyspat, ještě toho má hodně. Zalehl brzy, už kolem osmé, ani si nevšiml velké televize, kterou byl vybaven obyvací pokoj, nenahlédl do lednice, jen si na ráno na sedmou objednal snídani do pokoje a zalehl. Okamžitě usnul.
Ráno se nasnídal, zavolal pečovatelce, zda by mohla dorazit brzy odpoledne, dohodl se s ní, že udělají seznamovací schůzku a potom se pokusí obstarat vhodné oblečení. Znovu vyrazil do nemocnice.
Maminka se zdála být v pořádku, byla spokojená a veselá, dokonce už s podporou udělala pár samostatných kroků.
„Bude potřebná rehabilitace, paní Vaňková v poslední době měla jen málo pohybu a svaly ochably,“ upozornil jestě lékař při propouštění.
„Demence? Ani nahodou, paní je jen zesláblá, proto zatím mluví jen málo. Neurologické potíže jsme vyloučili,“ sdělil ještě lékař, když ho Matyáš dohonil na chodbě. Nechtěl se ptát před maminkou.
Podpíral maminku a pomalu šli nemocničními cestami k jeho autu. Za žádnou cenu si nechtěla sednout na nemocniční vozík.
Přesně v 13.30 přišla pečovatelka. Mladá žena, ale už ne dívka. Pozdravila a představila se. Rozhovor probíhal klidně až do chvíle, než se dostali k tématu matčina stavu. Matyáš se rozčílil, musel vyvinout velké úsilí, aby vzteky nebouchl do stolu.
„Vidím, že jste příliš rozrušený. Není nutné o tom mluvit. Nebo to můžeme nechat na později, teď vyřešíme praktické otázky“.
„Už jste obědvala?“, obrátila se na maminku.
Matyáš se chytil za hlavu. Úplně zapomněl, co mu lékař kladl na srdce ohledně pravidelného jídla a pití.
Alice, jak se pečovatelka představila, se usmála. Nahlédla do ledničky, vyndala minerálku, nalila a podala staré ženě sklenici. Potom vyzvala Matyáše, aby objednal něco z hotelové kuchyně, nejlépe kuřecí maso a jako přílohu salát. Zatím nic těžkého. Ke svačině potom doporučila jogurt s probiotiky a trochu nakrájeného ovoce.
Když se maminka najedla, probrala s ní její velikost oblečení, co ráda nosí, jaký materiál, střih i barvu, vyptávala se, co ráda jí, Matyáš převedl nějaké finance na jeden ze svých účtů a podal jí kartu, Alice vyraila na nákupy sama, protože Matyáš se odmítl od maminky hnout. Usadil maminku do pohodlného křesla, podložil jí nohy taburetem a zabalil do deky. Pustil televizi a podal mamince ovladač. Všiml si, jak se jí třese ruka, když přepínala programy, jeden za druhým. Jistě, jak dlouho už neviděla televizi?
„Chtěla bych pletení,“ hlesla tiše maminka.
Znovu ho popadl vztek, vyšel na chodbu a chvíli pochodoval sem a tam, než se uklidnil. Potom zavolal Alici, ať obstará něco na pletení, maminka chce plést.
Alice se vrátila se základním oblečením, kosmetikou, vhodným jídlem pro maminku a s vitamíny. Také s pletacími jehlicemi a několika klubíčky vlny. Pomohla mamince s hygienou, rychle si poradila i s nevhodnými podmínkami sprchového kouta, kdy si vyžádala na recepci plastovou zahradní židli. Potom vyzvala maminku, aby si nadávkovala léky do nového pořadače. Zvládla to s jistotou, včetně dávkování.
S Matyášem se domluvila na další dny, kdy má přijít, aby Matyáš mohl odejít na potřebné schůzky s realitními makléři a najít vhodný byt. Nechtěl pobývat v cizím apartmánu příliš dlouho, měl pocit, že maminka potřebuje své doma. Byl však zvyklý zabrat a dotáhnout věc do konce. Rychle našel vhodný byt, zaplatil kauci a potřebné zálohy a nechal udělat nutné úpravy v koupelně kvůli bezpečí maminky.
Brzy se v bytě zabydleli a Matyáš se začínal poohlížet po nové práci. Maminka pookřála a brzy začala vycházet ven na krátké procházky, nebo ji Matyáš odvezl na výlet „po stopách mládí“, jak tomu říkala. S bratrem nemluví, neví, že se rozvedl. Maminka je s ním v kontaktu, ví, že je sám.
