Článek
Jasně, žádný problém, jen jsem sondovala, co mám koupit, či přichystat holčičkám k jídlu a pití, předpokládám, že kafe asi ne. Dnes jsou někteří rodiče v tomto ohledu velice nároční a rozhodně bych nechtěla kamarádku vystavit nějakým výtkám rodičů.
Prý to je v pohodě, budou mít zásoby v batůžku, protože se zastaví cestou z výletu. Rozhodla jsem se, že upeču alespoň koláč, jahodový. Samozřejmě z mražených jahod, ne že bych byla takový skrblík, ale to, co v supermarketech teď brzy na jaře vydavají za jahody, nejen vypadá, ale i chutná podezřele. Jasně, že jsem se nachytala. Jíst se to nedalo a ani v koláči to nechutnalo nijak skvěle.
Kamila s holčickami dorazila brzy odpoledne a jelikož jaksi nevedeme zvonek, zabušila na vrata zrovna ve chvíli, kdy jsem tahala horký koláč z trouby. Co teď s tím, aby na něj nedosáhla psiska a aby vychladl? Musím zavřít psy na jedno místo a koláč na jiné. Koláč by mohl utéct a sežrat psy. Vlastně obráceně.
Psí komando i s rodiči zavírám do zadního pokoje, koláč odložím na kuchyňskou linku a jdu otevřít navštěvě. Hned ve vratech je vyděsí slepice. Pépi je trochu divná, černá a divoká. Vyřítila se z keřů a rovnou k návštěvě. Holčičky se s pištěním schovaly babičce v náručí. Pépi chtěla jen nějakou dobrotu, problém je, že si myslí, že není slepice, ale vítací pes. Nechce žít s ostatními slepicemi v kurníku, věčně utíká, ať zkoumáme, drátujeme a sebepečlivěji zavíráme výběh. Tak ji necháváme být a doufáme, že ji nic nesežere.
Poradím jim, aby udělaly kšá, kšá a názorně předvadím. Pépi odběhne a můžeme jít dál. Holčičky chtějí vidět ostatní slepičky, ty prý v ZOO nemají.
„Mají tam strašný hady,“ hlásí ta menší.
Slíbím jim domácí vajíčka a jdeme do domu. Z domu se ozývá strašlivý řev, psí komando, čitající pět kousků, je hrubě nespokojeno s tím, že jsou potupně zavření v zadním pokoji, zatímco domem se line vůně čerstvě upečeného koláče, na který si brousili zoubky.
Zařvu taky, ale není to moc platné, jen holčičky leknutím trochu nadskočí.
„Chudinky pejsky, pusť je teto, my máme taky pejska,“ lituje ty chudinky malá Terezka.
Nejsem si moc jistá, mezi městským pomeranianem, kterého mají doma, a naší vidláckou psí bandou je přece jen rozdíl. Ne že bych se bála, že by dětem ublížili, ale jejich vítací manévry jsou poněkud nevychované. Mohli by holčičky vyděsit.
Nakonec to risknu, protože v tom řevu bychom asi neslyšeli vlastního slova a manžel není doma, aby je přeřval. Já na to nemám kapacity.
Přiřítí se nadšení, že je konecně nějaké vzrůšo. Skáčou, obíhají okolo, točí se dokolečka a piští a ječí nadšením. Holčicky piští, poskakují nadšením a snaží se některého ze psů pohladit. Všímám si, že psiska jsou jaksi opatrnější, jako by věděli, že děti nevydrží to, co panička. Za chvilku se uklidní a nechají se dokonce pohladit.
Trochu se děsím, holčičky jsou trochu pomuchlané a rozcuchané, zato šťastné. Kamila se směje, tak se asi nic strašného neděje.
Chystám kávu. Holčičky by si prý daly džus. Nastěstí jsem vylovila z paměti, že svačina na výletě byla vzdy snědena už cestou tam a pití obvykle vydrželo tak do poloviny plánovaného času, takže jsem se zásobila. Lovím z lednice pomerančový a hruškový džus. Samozřejmě chce jedna holčička pomerančový a druhá hruškový džus. Sláva, děti jsou pořád stejné.
S chutí se pustí i do koláče. Máma prý nepeče. Ne že bych se jí divila, pokud vím, má náročnou práci, k tomu tyhle dvě cácorky a upřímně, sama tomu v poslední době moc nedám, nějak mám pocit, že času i sil není nazbyt.
Za chvíli se holčičky začnou trochu nudit, šmejdí po domě a objevují knihovnu. Jsou tam staré, možná prastaré dětské knížky. Vytahují hromádku knih z knihovny.
„Jů, tady je teplíčko.“
Spokojeně se usídlí v obrovském psím pelíšku u kamen, psiska se postupně poskládají kolem nich. Pro hnidopichy podotýkám, že pelech je čistý, protože chlupaté povlaky mám dva a pravidelně je peru.
Pohoda, klid a mír. Pak, že děti nevydrží v klidu. Jen nesmím potom zapomenout uklidit knížky, psiska by si je mohla přečíst. Bylo by jich škoda a bylo by mi to líto, jsou v nich vzpomínky.
Takové idylické odpoledne, až skoro nestojí o tom psát. Vážně nestojí? Žádný trhák to nebude, idylka se moc nenosí, ale na druhou stranu, člověk je občas tak zblblý ze všeho toho nepřátelství a hororů na internetu, že jsem se návštěvy dvou cizích dětí trochu bála.
Vypadá to, že svět je vlastně v pořádku, alespoň ten mezi lidmi, jen na internetu se občas někdo snaží vyvolat dojem, že snad všichni vedou válku proti všem.
