Článek
„Jste už starší rodička, pošleme vás na podrobnější vyšetření“, řekl jí suše její gynekolog.
Tehdy Martě bylo 37 let, v dnešní době by tedy nebyla „starou matkou“.
Podrobný ultrazvuk ukázal vážné poškození ledvin nenarozeného chlapečka. Stav nevratný, fatální, dítě, pokud by nezemřelo již v děloze, by mělo šancí po porodu přežít maximálně v řádu hodin.
„Doufám, že budete rozumná“, řekl jí gynekolog. Marta se tedy rozhodla být rozumná. Také nechtěla zatěžovat rodinu úmrtím dítěte. Neměla ani tušení o tom, jak je třeba se s dítětem rozloučit, projít smutkem a mít podporu blízkých. Nikdo jí to neřekl, všichni chtěli, aby byla rozumná. Zřejmě aby nezatěžovala statistiku úmrtím novorozence.
Když podstoupí potrat ve 20 týdnu, nepromítne se do statistiky úmrtnosti.
V 22 týdnu, kdy podstoupila pro zdravotníky potrat, pro ni samotnou porod, už citila pohyby nenarozeného chlapečka, kterého tiše pojmenovala Tadeáš. To jméno se nikdo z blízkych nikdy nedozvěděl. Manžel, ani tři starší sourozenci, ani prarodiče té malé dušičky, které nebylo dopřáno se narodit.
Po porodu mrtvé „panenky“, ano, presně tenhle pocit měla, přiběhla porodní asistentka, zabalila „cosi“ do uzlíku a vyběhla s ním z porodního sálu. Potrat trval dlouho, nekonečně dlouho a okolo se rozléhal pláč šťastně narozených miminek.
Poté už, kromě zdravotní péče, se o Martu nikdo nezajímal. Vždyť se žádné dítě nenarodilo, žádné neexistovalo. Manžel projevil účast Martě, miloval ji, měl o ni strach, pečoval o ni, jako by byla po obyčejné operaci, ale o děťátku se nezmínil.
Zřejmě ještě nebylo jeho a Marta nebyla schopná o dítěti sama začít mluvit. Možná jen byla „rozumná“, nebo nechtěla manžela trápit. Vždyť on byl skvělý otec.
Navíc první dny cítila spíše úlevu, že má tu hrůzu za sebou a věřila, že rychle zapomene. Netušila, jak strašlivě se mýlí. Po několika dnech přišel naprosto šílený pocit, kdy doslova citila tíhu miminka v náruči, která byla tak zoufale prázdná.
Marta plakala potají, mnohdy se ztěží udržela, aby v touze potlačit tu příšernou bolest netloukla hlavou o zeď. Přišly výčitky, že měla jednat jinak, že měla dítě porodit a rozloučit se s ním.
Nikdo jí však o této možnosti neřekl, všichni jednotně apelovali na to, aby byla „rozumná“. Zřejmě nikdo, kdo tuto situaci nezažil, si nedovede představit bolest, jako matka po takovém pro zdravotníky „banálním“ zakroku prožívá. Navíc tato bolest přijde se zpožděním, které už v nemocnici nezachytí. Nejen bolest, matka musí dát souhlas i se zabitím svého dítěte, který není dobrovolný. Je to volba ze dvou zel, jen nikdy těhotná žena neví, které z nich je to horší.
Marta také chtěla další dítě, ale manžel striktně odmítl. Ne, nebyl sobec, nebo despota, přesto, že dítě nebylo plánované, těšil se na přírůstek. Další dítě odmítl ze strachu o svou ženu a z obav, že by neunesla, kdyby se opět něco zlého přihodilo.
Marta mu nedokázala vysvětlit, jak moc to bolí, jak moc ji trápí, že nemůže svou „chybu“ napravit. Dnes jen ona ví, že by Tadeášovi bylo dvacet let. Stále má v paměti tu radost, když se nečekaně zjevil v jejím životě i bolest, kterou prožila, když odešel.
Teprve mnohem později zjistila, že jsou možnosti, jak takové dítě přivést důstojně na svět a rozloučit se s ním. Se slzami v očích objevovala internetové stránky, které dokážou rodiče vést po jejich cestě, nikoliv po cestě snadné a výhodné pro zdravotníky.
Také objevila stránky, kde mohla svému nenarozenému děťátku udělat virtuální památníček. Místo, kam občas může zajít a snít, jaké by to bylo, kdyby…
„Je to jako mít díru v srdci. Zčásti se zahojí, ale už navždycky budete vědět, že ji tam máte“.
