Článek
Zato s Adventem, kdy se začaly dít podivné věci v domácnosti, začali mít Simba, Uršula a Tygra nutkavou potřebu se zapojit do příprav.
Začalo to, když jsem pod vlivem jakéhosi nápadu na výzdobu přitáhla velkou papírovou tašku, plnou vánočních řetězů. Zelených s bílou špičkou na „jehličí“ a bílých, s blyštivou špickou. Byla jsem nadšená a natěšená, jak začnu tvořit vánoční výzdobu.
Hodila jsem tašku na zem v předsíni a vyhnala psiska z pelechu ven. Poslední dobou se chce ven jen taťkovi Jasperovi, který natěšeně ječí, aby posléze zjistil, že venku je pořád hnusně, zima, slizko a lezavo a zpod loubí se nechal ven na zahradu vyhodit. Na zápraží totiž vždycky zatáhne ručku, zašprajcne se a odmítá vylézt na mokrou zem. Takže ho zvednu a poponesu. Udělá otočku na místě a vrací se zpátky.
Moc dlouho se tedy nezdržíme, mládež oběhne jezírko, já sesbírám „výtvory“ a jde se domů.
Zavřu psiska a odběhnu si přehodit prádlo z pračky do sušičky. Taška s vánočními řetězy zmizela. Psiska využila příležitosti, kdy si páníček nechal otevřené dveře, až půjde se dřevem. Asi začnu ječet. Taška je rozcupovaná na cimpr campr a řetězy úplně všude, roztahané po kuchyni, po pokoji a částečně omotané na psech, jak po nich nadšeně běhají a skáčou.
No co, no, vánoční pes. Vánoční pes Simba se nechce nechat chytit, lítá a skáče všude, kam vyskočí, zelené vánoční řetězy za ním vlají. Postupně z něj odpadnou, až na jeden, který drží v hubě. Tygra chytí druhý konec řetězu a chce se přetahovat. To Simbu dost zbrzdí, takže ho čapnu a vypáčím mu ho z papule. Tygra pustí svůj konec dobrovolně.
Začnu sbírat a psiska zalehnou na křeslech a v peleších. Je po zábavě. Sbírám, rozmotávám, rozuzlovávám. Zdá se, že čínská kvalita, stačí pořádně vytřepat a ožužlaná místa nejsou poznat. Dva bílé řetězy jsou přetržené, asi se o ně přetahovali. Při troše šikovnosti to spraví tavná pistole. Tašku smetu kostětem, nametu na lopatku a vysypu do koše. Ne, skládat ji nebudu.
Konečně, smím si uvařit a vypít kafe. Mám chuť na kapučíno, ale nesmím od něj odejít, Simba by ho vypil.
Peču. Psiska chvíli pozorují, jak válím těsto a vykrajuji různé tvary. Nejraději mám srdíčka. U lineckého jsou dírky uprostřed trochu opruz, ale linecké, ze kterého na vás nekouká džem, či marmeláda, prostě není linecké. Položím plech na stůl, vytahuji upečené z trouby, popadnu plech se syrovými srdíčky a…tři chybí. Že bych si toho nevšimla? Nesmysl, někdo je uloupil.
Zajímalo by mě, který z těch lotrů to byl. Kamery doma samozřejmě nemáme, ještě to tak. Zavolám na vás městskou policii, vy bídáci bídný, ať vás strčí do útulku, vyhrožuji. Jen se líně otočí, vědí, že kdyby na to došlo, budu je bránit vlastním tělem. Tři kousky syrového těsta snad psa nezabijí, takže dotvořím tři chybějící kousky a strčím plech do trouby.
Vida, maminka Týna blinká. Krásnou žlutou pěnu. Máme viníka, ani nemusím být Sherlock. Nic strašného, tak to uklidím a hotovo. Jasně že ochutnat dostanou, ale hotové prosím a rozhodně ne tři celé kousky na jeden kus psa.
Jdu zdobit stromeček. Musím ho ozdobit na zemi a pak ho vyzdvihnout nahoru na širokou polici. Nechat ho dole nemohu, myslím, že by z něj, ani z ozdob nic moc nezbylo. Tak na jeden odpadkový pytel.
Je to na dlouhé lokte, už mě to nebaví, tak si jdu sednout na chvíli k televizi. Když se vrátím, chybí „sněhové“ koule. Všechny. Nikde okolo stromečku je nevidím. Zahájím patrání a kdo hledá, najde. Najdu je v posteli, pěkně pohromadě, jako když si kvočna shromáždí budoucí kuřátka. Uršula je střeží před dalšími dvěma nájezdníky. Nevydala je, kdyby ano, mám smůlu, Simba by je určitě rozkousal.
Naštěstí pro mně jsou plastové a mají poutko, za které je Uršula jemně a šikovně odnesla. Ti dva hrombácové Simba s Tygrou by je určitě zničili k nepoužití. Beru si zpět svůj majetek a znovu věším sněhové koule a další ozdůbky.
Lezu po štaflích, umísťuji ozdobený stromeček a pod něj strčím svítícího soba. Mám ráda světýlka v tomhle temném období. Na loňské upozornění manžela, že je to „americkej kýč“, jsem odvětila, že si má myslet, že je to český jelen. Chvíli jsme vedli debatu, jestli jelen, nebo spíš srnec, ale ve finále to prošlo. Loni přes manžela.
Rozsvítím soba, nebo jelena, nebo srnce a psiska se seběhnou a hlasitým štěkotem dávají najevo hlasitý nesouhlas. Jistě, nemyslím si, že psi mají vkus, napadlo mě, celkem realisticky, jestli ta čínská hračička není poškozená, tedy nebezpečná. Pečlivě prohlížím všechny drátky a šňůry a nic. Všechno v pořádku. Znovu soba rozsvítím a všechno v pořádku, tedy kromě vražedného řevu všech psů.
Jsme nuceni konstatovat, že naši psi mají, na rozdíl ode mně vkus a sob dostane výpověď zpod stromečku. Dám ho do pokoje, kde máme „přijímací salón“, tam psi nechodí, tam jíme štědrovečerní večeři, když je nás víc. Proti ministromečkům, mnou osobně vyrobeným, už nejsou žádné námitky, ani lidské, ani psí, takže asi hotovo, Advent je doma.
Bohužel zjišťuji, že Simba šlohl tavnou pistoli a ukousl šňůru. Mám po zabavě a vánočnímu kýči a nevkusu je konec. Zalituji, že máme bezdárkové Vánoce, ještě bych stihla napsat Ježíškovi o novou tavnou pistoli a ještě bych si připsala tavné tyčinky. Takhle si ji budu muset koupit sama.
Taky že koupím a pomstychtivě k tomu přibalím ještě pět bílých, třpytivých jelenů. Já vám dám kýč. To máte za toho soba, všichni!
Taky jsem koupila nádhernou, velkou, červenou svíci s dekorem Vánoc. Stála majland. Bohužel byla tak krásná, že byla ulovena. Nevím, který lotras vyskočil na stůl a kradl. Tygra asi ne, ta má těžkej zadek. Buď Uršula, nebo Simba. Načapala jsem Simbu. Jak mě viděl, pustil svíci a zdrhá do bezpečí. Je jen lehce okousaná, přijít později, najdu jen kousky vosku. To tu výzdobu asi dám na strop, nebo kam.
„Seš pes, nebo antilopa, ty potvoro“.
Do klece svíčku nedám, do klece už jsem dala kytky, pokojovky, aby je Tygra neokousala. Jako vážně, mám kytky v kleci pro papoušky. Na druhou stranu, mám ještě jednu prázdnou klec, tak že by? Když to trochu přizdobím, bude z toho možná zajímavá dekorace. Jasně, všechno nahoru a do klece, já vám dám, vy bando bídná, že mi zničíte Vánoce.
Manžel sice přišel s nápadem, že bychom mohli dát do klece ty psy, ale když zjistil, kolik by stála klec pro chov pum severoamerických, upustil od toho nápadu. Za nic by to nepřiznal, ale nápad s klecí ho opustil ve chvíli, kdy si hověl v křesle, obklopen pejsánky, sladce mu spícími v náručí.
Krájím klobásku do předvánoční zelňačky a korálková očička mě pozorují, výraz „psí oči“ mají pečlivě nacvičený a jsou přece Vánoce. Rozkrájím poslední kus na pět kousků a podělím smečku. Vánoce právě začaly, ještě bude cukroví, určitě zbude trocha šunky na chlebíčky a vůbec, něco dobrého na zub.
Jsou to sice příšery, ale odstrčit je na Vánoce? Nikdy. Dárky nedostanou, ale to nikdo, povinné obdarovávání jsme odbourali už vloni a jak se ukázalo, byla to dost úleva pro všechny.
Tak krásné Vánoce všem dobrým lidem i jejich pejskům, kočičkám a dalsím mazlíčkům.
