Článek
Škoda, že tuto myšlenku „zazdila“ tím, že jejím dalším návrhem je neukotvení zákazu fyzických trestů na dětech v občanském zákoníku a určité znevýhodnění pracujících matek. Reportérka se tedy zaměřila mnohem více na tuto odpudivě „atraktivní“ oblast. Je to celkem pochopitelné, naštvat co nejvíce lidí je zárukou vyšší sledovanosti, nebo čtenosti. Ve svatém rozhořčení máme tendenci mimo klikání také rozesílat příčinu naštvání na všechny strany.
Mě naopak zaujala myšlenka na podporu vícegeneračního bydlení. Má to svou logiku v době, kdy realitu nevnímající redaktoři, či různí pisálkové vytahují z rukávu texty o mamánkovství, aniž by vnímali kontext doby.
Často se kritizuje také stav, kdy starší, či dokonce staří lidé bydlí ve starých, chátrajících, velkých venkovských domech a jejich potomci se s rodinami tísní v nájmech malých sídlištních bytů.
Není divu, nikdo nechce být za „mamánka“ a poslouchat, nebo dokonce číst hloupé výlevy o tom, jak sami nic nedokázali a nepořídili si vlastní bydlení, přičemž tyto teorie jsou v aktuálním čase mimo realitu. Na hypotéku je čím dál těžší dosáhnout a ceny bytů, ale dokonce i těchto venkovských skoro ruin letí nezadržitelně vzhůru.
Jejich potenciál zůstává nevyužit. Jednou z překážek je náročnost soužití více generací v prostoru, kde je nutné se nechtěně setkávat, přičemž náklady na rekonstrukci s cílem oddělit prostory tak, aby bydlení zaručovalo úplné soukromí, by byly vysoké, zvlášť, když při rekonstrukci musíme připočítat i náklady na celkovou rekonstrukci, aby odpovídala modernímu bydlení a požadované energetické náročnosti.
Pochopitelně nelze očekávat nadšení z toho, že se všichni ráno strkají u jedné koupelny kdesi v mezipatře, nebo se rozhádaní musí potkávat v předsíni. Většina starých venkovských domů však disponuje potenciálem k přestavbě minimálně na dvě bytové jednotky.
Nebo také pozemkem, kde se dá přistavět. Klidně minidomek jako „vejminek“. Mnozí venkované už na to přišli, takže se přestavují stodoly na bydlení, přistavuje se a přestavuje. Zdá se, že ani tak oblíbené strašidelné příběhy o neharmonickém, až drastickém soužití více generací se poté nekonají. V nejhorším případě je to stejné, jako mít sousedy v paneláku.
V nejlepším případě je to o velice výhodné strategické vzájemnosti. Staří pohlídají děti, aniž by se sami museli někam složitě přepravovat a složitě plánovat, pomoc pro staré rodiče i o vlastní rodinu je poté mnohem snadnější a mnohem méně zasahuje vlastní rodinu. V obou případech je to o seběhnutí schodů, či přeběhnutí dvorku, což je mnohem snadnější než se propracovávat odpoledním provozem, či dokonce autobusem na návštěvu.
Ve dvou jednoznačně oddělených prostorech je snadnější zajistit každému i právní jistotu toho, co je kdo oprávněn užívat. Pokud je někdo nedůvěřivý, což je v pořádku, dobrá smlouva mu zajistí klidné soužití.
Je vcelku jasné, že systém, natož podporu vícegeneračního bydlení budou hlasitě rozporovat realitní makléři a různí developeři. Ti chtějí tyto staré domy levně koupit, ať už od samotných starých, snadněji manipulovatelných lidí, nebo z pozůstalosti, kdy je nutné rozdělit podíly a nikomu pak nezůstane dost na to, aby si zajistil vlastní bydlení. Pak budou dědici doživotními otroky nájmů v jimi vystavěných, či přeprodávaných bytech.
Vícegenerační soužití vždy přinášelo to, že majetek zůstal v rodině. To se příliš nelíbilo soudruhům komunistům, pro které byl vlastní majetek něčím odpudivým a v touze po kolektivnosti a kolektivizaci se snažili potlačit soukromé vlastnictví. Na druhou stranu, soudruzi se alespoň snažili zajistit dostatek dostupných bytů, kde nájmy rozhodně nebyly vražedné.
Dnes je snaha rozbít širší rodinu vedena výhradně touhou po zisku, ať už realitních kanceláří, nebo developerů, nebo i státu, který si pohrává, zatím jen tiše, s myšlenkou zvýšení daně z nemovitosti do neúnosná. Nedokáže vyvlastnit, ale klidně sehraje hru, aby se lidé vzdali majetku „dobrovolně“.
Tomu všemu širší rodina dokáže mnohem lépe čelit, stejně tak hrátkám s cenami energií a dalším ekonomickým excesům.
Rozklížit širší rodinu, ať už hloupými ideologickými texty o mamánkovství a mamahotelech v době, kdy je nájemník otrokem svého pana majitele bytu, nebo skupováním starých, venkovských nemovitostí „za levno“, je cíl a pokud někdo uvěří, stane se kořistí.
Je takřka jisté, že tento návrh paní poslankyně neprojde, protože podpora vícegeneračního bydlení je bohužel doslova „zabita“ nesmyslnými teoriemi o přípustnosti trestání dětí. Je celkem jasné, že jako atraktivní, nosné téma si z rozhovoru každý „vypíchne“ tuto kontroverzní část, u které si čtenáři budou moci hezky pohádat a smysluplná část návrhu zcela zanikne.
Škoda, protože téma vícegeneračního bydlení a jeho podpora by naopak měla být se zhoršující se ekonomickou situací a zhoršující se situací v oblasti bydlení na pořadu dne. Větší rodina totiž dokáže mnohem lépe vzdorovat složitým situacím, které se objevují stále častěji, často připraví rodiny i o střechu nad hlavou. Často to bylo i ono vysněné vlastní bydlení.
Jistě, někdy je nutné malinko upozadit vlastní ego, které je však často postaveno na nesmyslných článcích o mamánkovství, či na strašidelných, tolik oblíbených historkách o zlých tchýních, nemožných prarodičích a jiných podobných čtenářských kratochvílích.
Realita je však mnohem drsnější, úskalí číhá jinde, ať už je to neschopnost státu zajistit dostupné, a především trvalé bydlení, nebo nekonečně hluboké kapsy developerů a realiťáků, číhajících na naše finance.
Mnozí se na jednu stranu hrozí, že budou muset starou matku odvézt na nákup, či k lékaři, na druhou stranu klidně „krmí“ cizí lidi, žijící v podstatě z jejich těžce nabytých peněz. Není konečně čas se zamyslet nad skutečnou realitou života, a především stavu bydlení?
https://cnn.iprima.cz/sestehujte-se-budete-mit-hlidani-pro-deti-radi-rodinam-poslankyne-ktere-nevadi-facka-detem-455185?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sbrowser
