Článek
Pak někdo sedne a píše své dojmy. Jak viděl lidi s plnými nákupními vozíky a v supermarketu bylo plno, z čehož vyvodí, že všichni se tu mají dobře. Ty tři bezdomovce, tábořící poblíž supermarketu na lavičce přehlédl jak širé lány.
Na dovolené prosím dotyčný viděl tolik Čechů, že tam museli být určitě všichni. Ty, co zůstali doma, neviděl, takže neexistují.
Zajímalo by mě, jak k takovému závěru dojde. Co vidím, je pravda? Tady máme problém, nikdo nevidí všechno. Dokonce ani úplně nevidí, to, co vidí. Například my venkované, čili vidláci, musíme nakupovat racionálně, vážně si nepojedu každý den koupit deset rohlíků a mléko, rajčatový protlak a špagety 15 kilometrů do supermarketu. Takže když už, naplním vozík, co to jde, trvanlivými potravinami a když už jsem tady, doplním to, co budu potřebovat v nejbližších dnech. To jaksi neznamená, že se topím v penězích. Ba právě naopak, kdybych se v nich topila, sjedu si tam pro colu a křupky.
Podívám se na statistiky a ejhle, dojem z naplněných nákupních voziků se jaksi nekoná, maloobchodní tržby zaznamenávají propad.
Kde je tedy zakopaný pes toho, že si někdo plete pojmy (to bude statistika) s dojmy (to bude "na vlastní oči jsem viděl"). Přání otcem myšlenky? Přeje si někdo a přeje nám všem, abychom byli bohatí, ve snaze zhmotnit toto přání do reality?
Co ovšem potom s údajně ryze českým fenoménem "aby sousedovi chcípla koza"? Divné to je, to vám povím.
Taktéž dojmy z dovolených. Byli tam všichni Češi, protože tam bylo narváno. Narváno tam jistě bylo, dokonce až tak, že se některé destinace začínají přívalům turistů bránit, protože ho nezvládají v takto masové míře. Dovolím si pochybovat, že všichni byli Češi, ani anketku si tam pisatel neudělal, že by oběhl stovku lidí a zeptal se na národnost.
Včera jsem zaslechla v rádiu, že v Chorvatsku bylo o 7% méně Čechů. Informaci přinesla Asociace cestovních kanceláří, předpokládám, že informace bude přesnější, než dojem o počtu Čechů, údajně viděných na dovolené.
Také na letišti bylo narváno, z čehož má vyplynout, že tady chudí nejsou. Než někdo vyplodil tento skvost, ani v koutku mozku ho nenapadlo, že chudí nejen že nelétají, ale ani se nechodí zbůhdarma procházet po letištní hale?
Jsou to hodní lidé, kteří své přání, aby všichni mohli jet, nebo ještě lépe letět na dovolenou, zhmotnili do textu, který má vzlétnou kamsi k vyšší moci a toto přání naplnit?
Hm, to by asi nebylo ani reálné a domácí obyvatelé by se z náporu turistů zbláznili docela jistě, když už k tomu mají nakročeno teď.
Docela obyčejný vztek za tím byl. V supermarketu byl jednoduše někdo naštvaný, protože ti vidláci, či zásobovači, zdržují na pokladnách a on či ona zrovna spěchá. Stejně tak na dovolené, plno lidí, není se kam hnout, všude fronty na zmrzlinu. Letiště? Hrůza, chaos, zmatek a zmar (ztracené kufry).
Však já vám to vytmavím, vy (plno lidí), jste to pokazili mně, čímž jste mně naštvali, tak teď to vytmavím já vám, jako Neruda slamníku.
Ve výsledku je celkem jedno, jestli nás, hrající si s písmenky, naštve jeden člověk, nebo dav člověků, nebo nějaká neživá věc, jednoduše sedneme a vytmavíme jí to. Uleví se nám, ještě naštveme, nebo pobavíme někoho dalšího.
Zkrátka, normálnímu člověku stačí jedno, až tři řádně jadrná slova, příčemž naše krásná a bohatá čeština je nám v tom velice, velice nápomocná, kdežto spisovatelé, autoři, redaktoři, blogeři, či pisálkové ( to jsem já), si nevystačí ani se třemi tisíci slov. Někomu to dokonce vydá na knihu a pokud mu ji někdo vydá, je z něj spisovatel. O čemž sní uplně každý, kdo kdy zveřejnil nějaký, jakýkoliv text. Já také, jasně. Jen mě ještě nikdo nenaštval tak, aby to vydalo na knihu.
Vlastně možná ano, ale dokázala bych to vůbec poslepovat do velkého celku a ještě tak, aby to dávalo smysl, bylo čtivé a vyvolalo potřebné emoce?
Když vás po ránu naštve kávovar, v poledne auto a večer slamník (pardon, dnes už matrace), vydá to nanejvýš na článek, či fejeton. Když zažijete pár let cíleného štvaní od vlastní rodiny, například, už to do článku nenacpete.
To už bude chtít kurs tvůrčího psaní.
