Článek
Společnost se změnila. Nevím, jestli se ještě provozuje nezávazný sex, bezbřehá americká víra sama v sebe a potrhlé, přesto věrné kamarádství. Nu, zřejmě mě přepadla typická podzimní nostalgie, je zima a hnusno a pusto, tak jsem zalezla pod deku u televize a ponořila se do starého seriálu.
Není to totiž až tak moc o sexu, mnohem víc se seriál zaobírá vztahy. Vztahy všeho druhu, mileneckými, přátelskými, kamarádskými i manželskými. Jistě, je to „jen“ seriál, navíc New York není ani Praha, ani Dolní Lhota u Potůčku a upřímně, já na tento typ seriálů moc nejsem. Jak je tedy možné, že mě tak moc zaujal právě tenhle jeden jediný seriál s podobnou tematikou?
Nehodlám psát recenzi, s tím mě už předběhl asi milion lidí, včetně všech uměleckých kritiků světa a kdo seriál neviděl, nebo ho dokonce nenávidí, uteče už před titulkem.
Byla to jiná doba a zobrazovala rozmanitou škálu vztahů, typů osobností, a především velkou dávku různorodé zábavy bez toho, aby někdo hlubokomyslně přemýšlel nad tím, jestli je zábava přínosná, zdravá, správná, nebo korektní.
Zábava byla zábavou, nikdo se nenamáhal přemýšlet, jak to bude vypadat v očích okolí, zábava se nezobrazovala, zábava se žila. Zábava se neřešila, neodkoukávala se a nekopírovala podle okolí. Nemusela být zdravá a prospěšná, musela být zábavná.
Napadlo mě, jestli se ještě vůbec umíme spontánně bavit. Někdo zavolá a za hodinu se sejdeme a budeme se bavit. Je celkem jedno, čím, jestli zajdeme do baru na Manhattan, nebo do hospody na pivo, nebo jen tak dáme fotbálek na plácku, či žolíky.
Dokonce snad už ani neexistují společenské dny, kdy se kamarádky sejdou ve středu na kafíčko a zákusek, či pánové na dvě piva. Možná ještě ti ze starší generace, kteří stále upřednostňují osobní komunikaci před sociálními sítěmi a jinými technologickými vymoženostmi.
Vždyť lidé už neumí ani telefonovat. Ty tam jsou časy, kdy člověk zbůhdarma prokecal hodiny s kamarádkou, maminkou, nebo s kýmkoliv, kdo byl daleko a chtělo se nám spolu povídat.
Zmůžeme se na krátké textové zprávy, které někdy poletují sem a tam, klidně celé hodiny, nebo dny, místo toho, abychom si zavolali, nebo se jednoduše někde sešli.
Nebo také vystavujeme na odiv svým stopadesáti „přátelům“ fotografie, které dokazují, že jdeme s dobou, v létě jedeme k moři, v zimě lyžovat a než vyfotíme načančané dítě, pečlivě uklidíme prostor v záběru.
Případně někdo „rebeluje“ a vyrobí jakýsi binec, který vyfotografuje, aby ukázal, jak je nad věcí.
Nikde žádné emoce, bez kterých nevíme, co je ten druhý ve skutecnosti zač. Pak není divu, že se bojíme lidí, protože nemáme moznost je „přečíst“, vcítit se do nich, opravdu je poznat a získat přítele, kamaráda, nebo parťáka na zábavu. Nebo naopak, zjistit, jak se věci mají, rozhodnout se a nekompatibilní osobu odstřihnout.
Visíme ve vztazích, nevztazích a neumíme v nich být, ani z nich odejít.
Ne, nejsem proti pokroku, ani se nedá říct, že bych nové technologie kontaktů nezvládla, zjistila jsem, že to, co chci, se naučím na běžné úrovni a že ti mladí ve většině případů také nejsou zrovna rození ajťáci, v tomto ohledu jsem v klidu. Zároveň jsem zjistila, že něco nechci.
Vypadá to tak, že já, introvert, jsem mnohem víc introvertem, co se týče sociálních sítí než ve společnosti. Ráda se s někým sejdu, ať už domluveně, nebo náhodně a povídám si. Zdá se, že dnešní společnost je nastavena tak akorát pro introverty, absolutně se nestane, že by mě někdo „přepadl“ jako neočekávaná návštěva, společenské sešlosti jsou vždy pečlivě naplánované předem, takže se nemůže stát, že by člověk byl nepříjemně překvapen, nebo zaskočen. Na druhou stranu se také nestane, že by mohl být překvapen příjemně.
Trochu nuda. Pro mě je Sex ve městě místo, kde se žije. Dnes už se mi nestane, že bych si odskočila koupit cigarety do nejbližší hospody a zasekla se tam s partou úplně cizích trampů s kytarami až skoro do rána.
Dnes bych dostala „čocku“ za to, že kouřím, že se vetřu do party úplně cizích chlapů a kdo ví, co jsou zač, že se klidně opíjím odporným vínem, prostřídávaným rundami panáků. Jasně, nebyl to bar a nebyly to koktejly, ale byla to ZÁBAVA.
Zdá se, že když nabídnete lidem moc zábavy a prakticky neomezeně, přestanou se bavit úplně. Tehdy jsem nemohla odolat, bylo jasné, že se k další podobné zábavě jen tak nedostanu. Dnes bych si uvědoměle řekla, že nekouřím, skoro nepiju, muži nejsou bezpeční a raději uteču do bezpečí.
Jenomže jaksi…stojí to bezpečí vůbec za to? Kde to žijeme, když vůbec nežijeme? Hromadně všichni někam vyrážíme, na kolo, na Sněžku, na lyže, k moři a všude jsou davy, ve kterých jsme sami. Jsme vybaveni všemi dostupnými bezpečnostními pomůckami, chráníme si tělo, přilby chrání naši lebku i mozek, ale nic nechrání naši duši před samotou, úzkostmi a obavami ze života.
Jistě, k přežití v dnešní společnosti potřebujeme zodpovědnost, určitý všeobecný rozhled a další potřebné dovednosti, ale úplně jsme ztratili spontánnost, která vždycky přinášela ty nejlepší zážitky i vztahy.
Nakonec trpíme úzkostmi, depresemi a ze všeho nejvíc se bojíme sami sebe. Bojíme se, abychom neselhali. Selháním se myslí být sám sebou. Vždyť je to nesmysl. Selhání je ublížit druhým lidem, krást a lhát, manipulovat, chovat se bezohledně. Být sám sebou není nic špatného, pokud při tom zvládneme korigovat své chování tak, aby neubližovalo druhým.
Být sám sebou, znamená bavit se a žít, nesedat na kolo jen proto, že na něj sedají všichni a vědět, že zdravý pohyb nemusí být zdravý vždy a za všech okolností. Jinak se všichni sejdeme na Sněžce a budeme nadávat, že tam jsou všichni. Všude okolo je spousta kopců, kam můžeme lézt, tak proč zrovna Sněžka a proč zrovna ve chvíli, kdy se mi chce raději jít na skleničku, nebo zalézt pod deku a čučet na staré seriály?
Nemusíme přece „vytvářet hodnoty“ pořád a neustále a můžeme se bavit jen pro samotnou zábavu.
