Článek
Svého času totiž odmítl pronásledovat a stíhat lidi z davu, oslavujícího vítězství československých hokejistů nad Sověty. Byla to údajně nejen oslava, ale i protest. On to tehdy prohlásil za nesmysl a odmítl být „rudější, než Rudý náměstí“. Letěl a skončil v nejbližším autoservisu u oprav autobaterií. Pěkné svinstvo, výpary z kyselin se staly jeho denním chlebem na příštích dvacet let.
Po „sametu“ se směl vrátit. K násilí a především k vraždám. Práce měli dost, možná víc, než by si přáli. V jejich rajónu si to vyřizovaly mísící se cizí gangy, zabývající se obchodem s drogami, zbraněmi i prostitucí. Obchodní nedorozumění často končila únosem, či vraždou. Pouliční kriminalita byla rovněž nezanedbatelná a někdy obyčejná rvačka mezi zlodějíčky a malými dealery skončila smrtí jednoho z aktérů.
Rovnýma nohama tedy tenhle polda spadl z poklidného lázeňského města do něčeho, co se blížilo americkým kriminálkám.
„Tak co bylo s tou Krysou?“
Děsnej pajzl, scházeli se tam pankáči. S čírama, odredovaný, zavírací špendlíky zapíchaný všude, kde se dalo i nedalo. Věčné rušení nočního klidu. Tím jsme se samozřejmě nezabývali, to mají na starosti uniformované hlídky. Krysa byla naproti „baráku“, kde kriminálka sídlila, ale zajet rovnou se tam nedalo, nebo přes chodník. Doslova zapomenutá ulice mezi nově zrekontruovanými domy a obchody. Staré patrové řadovky, ze kterých padala omítka, se topily ve tmě, protože lampy byly věčně rozbité, město se už ani nenamáhalo je opravovat. Silnice i chodníky byly rozbité, hluboké jámy byly po dešti plné vody.
Ne že bych tam zašel na pivo, ale byl jsem tam už před vraždou. Náhoda, vraceli jsme se s kolegou z jiného případu a v té slizké uličce jsme zahlédli služební auto.
„Kouknem tam, jestli kluci nepotřebujou zachránit?“, mrknul na mě mladý kolega.
Chceš zaperlit, viď, napadlo mě, ale kývl jsem. Zaparkovali jsme naši civilní Felicii za služební. O služební auto se ležérně opíral uniformovaný policista. Kolega vytáhl placku, aby bylo hned jasno a asi dobře udělal.
„Kde máš parťáka?“
Jen ukázal bradou dovnitř. Blbec, to se přece nedělá, nechat parťáka jít samotného do hospody. Raději jsem vytáhl placku taky a jdeme dovnitř. Ufff, ze dveří se vyvalil hustý dým a puch kouře nejen z cigaret.
Moc světla tam nebylo a přes ten dým toho ode dveří ani moc vidět nebylo. Dlouhá, úzká místnost, stoly s lavicemi a úzká ulička mezi nimi, lavice obsazené číry a dredy, že by neproběhla ani krysa, nic moc pocit. Chvíli jsme mžourali u vchodu s plackou v ruce, aby bylo jasno dřív, než bude pozdě. K tomu děsivá muzika, kravál příšernej. Ještě aby ne, repráky zabíraly snad nejvíc místa vedle nálevního pultu na konci místnosti.
U nálevního pultu stála holka v uniformě, takový mrňavý stvořeni s blonďatým culíkem do půli zad. Málem nebyla vidět pod tou policejní čepicí.
Šermovala rukama proti týpkovi za nálevním pultem. Stála trochu stranou, takže nás zaregistrovala snad jako první. Zdálo se, že ví, co dělá, ale to asi těžko, normální člověk by tam nevlezl a v uniformě? Leda se zásahovkou za zadkem.
Vyrazili jsme k ní. Z lavic se ozval nepřátelský šum. Jasně, policajti a punk, to nejde dohromady. Hudba ztlumila, už to nebyl ten příšerný kravál. Holka se vydala uličkou mezi lavicemi, nesla se jako královna.
„Čau“, sebevědomě pozdravila. „Já mám hotovo, už to ztlumili“.
Neměli jsme tam co dělat, pro pár vajglů marihuany, nebo pár pytlíčků perníku, či háčka nemá cenu dělat brajgl, zvlášť, když se nikomu nic nedokáže. Zítra bychom se dočetli v tisku, že „policejní brutalita“. Když se protáhla jak kočka okolo nás, vydali jsme se hned za ní.
Její kolega už byl zalezlej v autě, zasyčením jsem varoval kolegu, aby se jim do toho nepletl. V autě jsem pak poslouchal nadávky na toho blbce a idiota, co nechá holku jít samotnou do pajzlu. Nekomentoval jsem to, po pravdě jsem si na ženský u policie ve výkonu teprve zvykal a pořád si říkal, že to není práce pro ženský.
Za pár dní, nebo týdnů, kdo ví, nám oznamili mord U Krysy. Zavrazděný byl výčepní. Mladý kluk, dlouhé, tmavé dredy měl rozhozené kolem hlavy, oči vytřeštěné do prázdna a všude krev. Louže a stříkance krve jasně signalizovaly, že o nešťastnou náhodu tu rozhodně nejde. Vypadalo to na pořádnou rvačku, všude byly střepy. Prosklené dveře, oddělující výčep od zadní místnosti byly rozbité. Ze zadní místnosti vedly další dveře do chodby domu.
Obhlédli jsme místo činu, mrtvolu a přenechali prostor technikům. Doktor konstatoval smrt úderem do hlavy a vykrvácení z podklíčkové tepny. Přibližný čas smrti po půlnoci. Teď bylo okolo osmé. Čím? Kdo ví, to až po pitvě. Tenkrát ještě nejezdil koroner, obvykle přijela rychlá a na tohle neměli kvalifikaci, ani průpravu.
Jako obvykle poslední dorazila vyšetřovačka, zrovna v lásce jsme se neměli, nic, co by připomínalo vražednou zbraň, se nenašlo. Tržba zůstala v šuplíku, takže žádná loupež. Pes zmateně vyštěkával směrem do patra, kde bydlel majitel domu.
Vydali jsme se tam. Po dlouhém klepání na dveře otevřela rozcuchaná ženština, omalovánku na obličeji rozmazanou a táhlo z ní až za roh. Kymácela se sem a tam, sotva blekotala. Manžel prý není doma a ona nic podezřelého neviděla, ani neslyšela.
Nejspíš vyřizování účtů mezi pankáči. Tak to máme co dělat, budeme muset sehnat všechno obvyklé osazenstvo, vyslechnout pana majitele i jeho ženu, sousedy. Na to budeme potřebovat pomoc. Vypůjčíme si pár lidí z obvodů. Taky zjistit, co byl ten výčepní zač. Informovat rodinu. To jako první. Nejhorší část práce.
Rozjela se obvyklá rutina, s přimhouřením oka jsem dovolil kolegovi stáhnout si na výpomoc tu blonďatou holku od Krysy. Bylo z toho trochu haló, nesloužila moc dlouho a taková zkušenost se mohla stát pozvánkou ke kriminálce, ale kdo chce kam…
Ještě štěstí, že mě nekleplo hned po ránu, když dorazila, celá v černém, na sobě křivák a okovaný boty. Chyběly jen ty zavírací špendlíky a číro. Dlouhý blond vlasy měla volně rozpuštěný, zářily na kilometr. Ta bude tak nápadná, až bude nenápadná, napadlo mě.
Hned jsem je vymetl z kanceláře, ať jdou shánět pankáče, chystal jsem se vyslechnout majitele domu a jeho choť. Snad se už vyspala a zcivilizovala.
Poskládali jsme nějaký základ, mrtvý výčepní nebyl žádný výlupek, měl přítelkyni a maličkého synka. S majitelem domu vedli nějaké spory o výši nájemného a jeho choť na něj čas od času chodila ječet do prázdné hospody.
Vyslechli jsme a vytěžili spoustu pankáčů. Musím říct, že bloncka se vyznala, věděla, kde chytit nitku a jít po ní. Věděla, ve kterém zbořeništi koho najít a na koho se zeptat. Když se řeklo Feri, Červ, nebo Panda, věděla, kde se asi tak může poflakovat a hlavně většinou věděla, kdo to je.
Vyslýchali jsme všechny, kdo ten večer U Krysy byli, taky ty, kdo tam jen občas zašli, porovnávaly se otisky a kromě faktů si vyslechli spoustu pouček o lidských právech od všech dredů a čír, co jich snad ve městě bylo.
Mezi tím se téhle dvojce dokonce začali říkat „Dempsy a Mejkpísová“. Mejkpísová dávala našemu Dempsymu řádně zabrat, protáhla ho snad všemi squaty, tábořišti bezdomovců i ubytovnami, co jich ve městě bylo.
Dorazil pitevní protokol. Toxikologie negativní, dokonce i na alkohol. Rány na hlavě byly tři, způsobené těžkým předmětem s výčnělky. Nejspíš soška, napadlo mě. Tento úder nebyl smrtelný, oběť omráčil. Smrt způsobilo vykrvácení z podklíčkové tepny, která byla zasažena skleněným střepem.
Vytáhl jsem fotografie z místa činu a začal znovu skládat možný scénář vraždy. Samozřejmě to člověk dělá automaticky na místě činu. Někdy je jasno hned, někdy k tomu člověk potřebuje všechny dílky skládačky.
Vzpomněl jsem si na služebního psa, který podle protokolu ztratil stopu venku, zřejmě pachatel nasedl do auta, usoudili jsme. Když pak ale psovod vyčkával na chodbě, pes štěkal pořád. Proč?
Rozhodl jsem se znovu předvolat majitele domu. Rozložil jsem před něj fotky z místa činu. Citový vydírání, jasně.
„Já to nechtěl, já ho chtěl jenom postrašit, aby vypad“.
„Tak jak to bylo s tím alibi?“
Byl opravdu v Děčíně, ale vylezlo z něj, že zaplatil „Vasilovi“, aby kluka postrašil.
„Jenom aby odtamtud vypad, já už chtěl mít klid. Furt tam byli policajti, věčnej kravál, všechno rozbitý.“
Výtečně, tak to máme půl pachatele, ale najít Vasila v tomhle mumraji cizích gangů bude o hubu. Je to Rus, Bulhar, Albánec, Čečenec, kdokoliv z bývalých zemí Sovětského svazu? Taky tam nebude úplně bezpečno. Vzpomněl jsem si na bloncku, jak všude vleze. Tak tohle už ne, pošlu ji zpátky, jestli něco nepotřebuju, tak zastřelenou policajtku.
Na druhou stranu, něco mi tu nehrálo. Tohle byla prachsprostá rvačka, nějaký mafián by asi použil něco efektivnějšího, třeba samopal, proč ne a třeba by udělal pár děr do stropu. Kdyby se to zvrtlo, tak ho prostě zastřelí, nebylo by to poprvé.
„Co takhle oběhnout zastavárníky, ti mají přehled. Mohli by vědět, kdo je Vasil“, napadlo bloncku.
„No jo, nebudou stát o šťáru, třeba něco pustí“, podpořil jí mladej.
Dobrý nápad, zastaváren tu tehdy bylo habaděj, když clověk hledal nějakou konkrétní ukradenou věc, mohl jít skoro najisto. Hledat Vasila sice není totéž, ale pro začátek snad dobrý.
Tak tam rovnou koukněte po nějakých soškách, nebo po něčem, co by mohlo připomínat vraženou zbraň“. Malá pravděpodobnost, ale mohl ji někdo najít a zpeněžit.
Rozdělili jsme si zastavárny a vyrazili. Tentokrát jsem zabodoval já. Vlastně jsem tak trochu šel najisto, zastavárna v zapadlé ulici patřila „Veverčákovi“. Ne, neměl zuby, jako veverka, Veverka se jmenoval. Karel. Karel Veverka.
„Zdravíčko kapitáne, čím posloužím?“
Stará známost, to víte. Veverka byl takový ten zlodějíček, co nevzal jen to, co bylo přibitý. S velkou slávou se vrátil z báně a udělal se pro sebe.
„Veverka, znáš Vasila?“
„Kterýho,“ chtěl ještě chvilku hrát tu hru na vděčnost.
Okázale si prohlížím sošky a mlčím. Jakože jdu najisto a hledám něco určitýho. Vlastně hledám. S jistotou tu má někde zašitou nějakou čórku, ale to mě nezajímá. Po tom ať si jdou hospodáři.
Po „svých“ lidech jsem chodil nejraději sám, věděl jsem, co můžu čekat. Dalo by se říct, že tehdy měli jakousi profesní čest a věděli, že rvát se s policajtem, ještě z kriminálky, jenom si víc zavaří. Neměl jsem rád ten moderní tyátr a kupodivu, ale starý vztahy pořád fungovaly.
Když z Karlíka vypadlo „Venca Vasilík“, řekl jsem díky a vypadl z tý jeho zatuchliny. Až jsem se styděl, že mě to nenapadlo. Taky známá firma, starej Valdičák. Neviděl jsem ho přes dvacet let, myslel jsem, že sedí. Tak se na něj mrknem.
Zřejmě se někde zašil, bylo mi jasné, že ten zrzavej prevít se jen tak nedá. Jestlipak má zase ten svůj zrzavej culík? No, možná bude vědět bloncka. Přistihl jsem se, že na ni myslím, jako na člena týmu. Divný. Pořád mi přišlo divný mít tam ženskou.
Bloncka nevěděla, protože ho už pár týdnů neviděla, což vyhodnotila jako divný. Že by něčeho podobného byl schopný, jasně vypovídal jeho trestní rejstřík. Loupeže a násilí. Taky „byl na hlavu“, ale ne dost, aby ho neodsoudili.
„Tak vyrazíme hledat Vencu.“
Vyhlásili jsme patrání, kdyby ho někde náhodně lapla hlidka a znovu začali vymetat všechny brlohy ve městě. Nic.
„Hele, co bordely, když byl takovej ranař, může někde dělat vyhazovače, nebo hlídat holky,“ zaperlil tentokrát mladej.
„Tak jo, ale vezmete si uniformy jako doprovod a žádný frajeřiny. Zkontrolovat občanky, obhlídnout a vypadnout.“
Některé ty domy, patřící českým majitelům, většinou bývalým vekslákům, byly sice relativně bezpečné, mezi těmi ještě panoval jakýsi povrchní respekt k policii, ale jiné byly spíš jen krytí pro obchod s drogami a zbraněmi. Dost riskantní záležitost. Mnohem později se ukázalo, že už tehdy do toho byli zapletení někteří z kriminálky, celníci a cizinecká policie.
Při šťárách v bordelech jsme zjistili, že o nás vědí. Někdo to prostě vynesl ven. Jenomže nevěděli, po čem jdeme. Měli jsme štěstí, v Červeném srdíčku jsme kápli na Vasilíka. Pokusil se zdrhnout, ale zasekl se v okýnku u záchodu.
S mladým jsme ho chvíli páčili zpátky dovnitř, bloncka ho chytla za culík právě včas, aby si nerozbil hlavu o záchodovou mísu. Pouta cvakla.
S Vencou bylo vždycky veselo, když jsme mu sundali pouta v kanclu, pokusil se přeskočit stůl a skočit po mně. Mladej ho chytil za rameno akorát včas. To by ho asi nezastavilo, ale bloncka zaječela „sedni“ takovým způsobem, že sedl nejen Vasilík, ale všechno živý i mrtvý okolo. Jako když vám někdo protáhne pletací jehlici ušima.
Vasilík vyklopil, že jo, že prachy vzal, desítku a že ho „postrašil“ pár žďuchanci, ale žádná vražda teda, to ne, na to on není. Když vypad, tak von byl úplně živej.
„Asi v jedenáct, když zavřel ten svuj kvelb to bylo. Hele, ve dvanáct jsem byl dávno zpátky v Srdíčku“.
Na vazbu to je, dejme tomu, prověříme alibi, ale vypadá to, že vraždu mu nepřišijem. Tak další část do skládačky, ale kdo je vrah?
Stojíme zase na začátku? Vypadá to tak. Znovu to procházíme. Vasilík přišel, ještě než výčepní stihl zamknout, a pěkně hlavním vchodem, tudy taky odešel. Vraždu oznámila uklízečka z firmy, která se starala o úklid. Ta si odemkla vlastním klíčem, protože chodila dřív, než se Krysa otevírala. Takže zadní dveře. Ty byly odemčené a ty do výčepu i rozbité. Vchodové dveře prý zůstaly odemčené, pro Vasilíka, jak přiznal pan domácí. Vasilík je sice nepoužil, ale mohl to být kdokoliv z ulice. Náhodná rvačka? Snad to nebude pomníček.
Tak to ne. Alibi domácího bylo z těch, kterým se říká neprůstřelné. Proč by navíc chodil suplovat Vasilíka, motiv je taky takový dost nanicovatý i když už jsem zažil vraždu pro míň.
Poslední spásný nápad, projedeme panu domácímu byteček. Soudce na něj sice vazbu neuvalil, prý nebyl důvod, ale povolení snad dá. Dal.
V předsíni jsme narazili na draka. Litinová soška draka, tak akorát někoho praštit. Taky jsme narazili na choť pana domácího. Hysterickou a opilou. Všimla si, že fascinovaně přeměřujeme očima tu litinovou sošku draka.
„Tu znám, tu měli U Krysy na výčepáku“, hlesla bloncka.
Jasně, na místě činu s námi nebyla.
Paní domácí sebou hystericky flákla na zem, začala ječet a vyhrožovat, že se zabije. Měl jsem chuť jí jednu fláknout, aby se probrala, vůbec mě nenapadlo, co bych asi měl dělat. To už si k ní bloncka klekla a začala mluvit. V životě bych nevěřil, že umí být takhle jemná, klidná a soustředěná. Zvlášť po tom, jak usadila Vasila zpátky do židle.
Drak putoval na expertizu, paní domácí k výslechu a věc jsme mohli uzavřít s klidným svědomím.
Ta ženská jako policajt mě zaskočila. Docela dobrá, utrousil jsem k mladýmu, když řekla poslední ahoj a zabouchla za sebou dveře od kanclu.
Dostal jsem odměnu dva tisíce. To Vasil si přišel na deset. No jo, zločin je výnosnější.
