Článek
Manžel opět zapomněl, děti rozeběhnuté kdesi po světě také a Martina unavená, zoufale unavená z nezájmu svého manžela nejen o ni, ale o život vůbec, se tiše rozhodla, že nic nebude připomínat. Každé připomenutí znamenalo jen nutnost zvládnout sama všechny přípravy a i ten dort si musela koupit a přinést sama.
Nebude předstírat oslavu a veselí s lidmi které nezajímá, nepotřebuje zbytečné dárky hostů, kteří se přišli jen dobře najíst, nepotřebuje někomu předvádět, že je skvělá kuchařka a hospodyně. Už je „velká holka“, nemá to zapotřebí. Namísto toho si objednala jeden lístek do divadla na Labutí jezero a potom si dá ve vinárně u divadla skleničku dobrého vína. Sama. No a co.
Byla unavená, neskutečně unavená, uvědomovala si, že takhle to možná doklepe do hrobu. Kolegyně jí poradila, ať si pořídí milence. Tomu se jen zasmála, ne že by se bála, jen nestála o žádné citové veletoče a sex bez lásky? Nic pro ni.
Kdykoliv odcházela z domu, slyšela jen: „Tak si jdi“.
Uvědomila si, že manžela to nezajímá, přestala se namáhat hlásit své odchody, prostě si šla.
Jednoho dne přišla pozvánka k notáři. Už jednou tam byla krátce po pohřbu, kde uvedla, že žádný majetek, který by mohla po mamince zdědit, vlastně není. Možná jde o těch pár korun, zbylých na účtu a osobní věci, které vyklidila z pronajatého bytu a které notář oficiálně ocenil jako „bezcenné“.
K jejímu překvapení se přece jen ještě něco našlo. Stařičká chata, kdesi v běhu času úplně zapomenutá. Matně si vzpomínala, že kdysi na chatu jezdívala s rodiči, ale měla za to, že rodiče chatu dávno prodali. Martině přišlo neslušné se vyptávat na peníze, nebo na majetky a na chatu si nevzpomněla už celá léta. Také finance na spořícím účtu nebyly úplně mizivé. Pravda, inflace udělala své, ale 200 tisíc není úplná banalita.
Martina se rozhodla, že se na chatu zajede podívat a poté osloví nejbližší realitku, aby jí pomohla s prodejem. Chata bude jistě v dezolátním stavu, kdo ví, v jakém stavu bude zahrada a ať chce, nebo ne, ona je městská holka z bytu, na tohle nemá buňky. Na druhou stranu, výlet si přece udělat může.
Pro jistotu si zarezervovala pokoj v nejbližším městečku, určitě nehodlala spát s bandou myší a s výhledem na hvězdy děravou střechou.
Tentokrát se rozhodla manželovi o své cestě říct, přece jen odjíždí na celý víkend.
„Tak si jdi, ale nech mi tu něco k večeři“, slyšela jako obvykle. Pavel zjevně nepobral, že odjíždí na tři dny. Však tu hlady neumře, pomyslela si Martina.
Překvapivě rychle se po dálnici dostala do malebného městečka, které bylo jejím cílem. Ubytovala se v penzionu a rozhodla se, že k chatě vyrazí až zítra. Dnes si dá večeři a projde se historickou částí města. Samozřejmě se jí vybavovala známá místa i cesty, kterými chodila s rodiči, když byla ještě dítětem. Vzpomínky ji obklopily, vybavovala si podobu mladých, šťastných rodičů a z očí jí tekly slzy. Všechen smutek, který po smrti matky potlačovala, aby neobtěžovala okolí, mohl konečně ven.
Procházku proplakala, ale zároveň se jí neskutečně ulevilo. Dokonce i v tichém penzionu se cítila jako doma. Vlastně mnohem víc, než doma, kde také bývalo ticho, ale dusivé a nepříjemné. Usnula hned, aniž by se hodiny převalovala, spala tvrdě a klidně, ani se neustále nebudila s úzkostí. Dokonce téměř zaspala snídani.
Po snídani vyrazila k chatě nad městem. I tentokrát snadno našla cestu, z asfaltky doprava, kousek po polní cestě a už se před ní objevila zrezivělá, zčásti vyvalená branka. Zahrada byla zarostlá nálety, pod kterými bujely kopřivy. Nebyl to hezký ani romantický pohled. Když se Martina rozhlédla po pozemku, vlastně neviděla ani chatu, jen střecha prosvitla mezi náletovými stromy.
S povzdechem odtáhla vrátka alespoň tak, aby si udělala mezeru k průchodu a vyrazila do džungle. Došla až k oprýskané chatce s malou terasou. Dvě židle, ani maličký stolek na odpolední rodičovskou kávu tu už dávno nestál, ale vzpomínky znovu ožily.
Dveře byly otevřené, stejně tak dvířka starého příborníku, staré nádobí a oblečení vyházené na zem ve změti špíny a nepořádku. V ložnici, kde měla svůj dětský útulek, ležela na zemi stará, rozbitá skříňka a válenda bez matrací. Zřejmě tu někdo hledal něco, co by mohl zpeněžit. Kůlna byla ve stejném nepořádku, chybělo nářadí, jen pár starých polen do krbu se válelo na špinavé zemi. Bylo zjevné, že si tu někdo udělal záchod. Martina štítivě zavřela dveře, aby zakryla nepořádek a zápach. Nedokázala se ani posadit na schůdky na terasu, kde tak často sedávala jako dítě.
Realitní makléř kupodivu zvedl telefon v sobotu a byl ochoten vyrazit na schůzku i v neděli, když mu vysvětlila, že se zítra vrací do Prahy a musí do práce.
„Něco vám řeknu. V tomhle stavu bude cena sice také docela slušná, jde o zajímavou a žádanou lokalitu, ale představte si to na fotografiích. Tu chatku bych raději ani nefotil a bez ní si těžko můžete říct o odpovídající cenu. Jestli vám mohu poradit, nechte to tu uklidit a vykácet nálety“.
Když Martině řekl přibližný rozdíl v ceně, zalapala po dechu. Za ty peníze to tu uklidí osobně, vždyť je to její roční plat. Od makléře dostala kontakt na firmu, která se zabývá přípravou pozůstalosti k prodeji. Úklid prosím, ale na motorovou pilu a křovinořez si netroufá.
Kupodivu jí firma dala termín už za měsíc, to je akorát, bude krásné počasí, máj, lásky čas.
„Nebuď romantická, čeká tě koště a hadr a …no fuj“, napomenula Martina sama sebe při vzpomínce na stav chaty.
Také si uvědomila, že si bude muset vzít dovolenou. To naštěstí nebude problém, nejvytíženější čas dovolených, tedy červenec a srpen obvykle trávila v práci. S klidem dala přednost potřebnějším rodičům. Práce sice bylo o něco víc, ale také bylo mnohem klidněji ve vylidněných kancelářích úřadu.
Začátkem května tedy vyrazila, jištěná rezervací pobytu v penzionu. Rozhodla se vyrazit už v pátek, nemusí se honit, když začne s předstihem, zbude čas i na nějaký výlet. Vydá se po starých rodinných stopách. Cestou se zastaví v hobby marketu pro nějaké prostředky k úklidu a také pro zámky, když už bude uklizeno, nestojí o nezvané hosty.
Když dorazila k chatce a prodrala se džunglí i se zátěží v podobě košťat, kýblů a tašek s hadry, kartáči, rolemi papírových utěrek a všemi možnými i nemožnými úklidovými prostředky, čekalo na ni v chatě překvapení v podobě mámy kočky se třemi ještě slepými koťaty. Mamina se usídlila v jejím bývalém pokojíčku za převrácenou válendou.
„Život je samé překvapení, společnost jsem nečekala“, řekla si Martina a podělila se s kočkou o šunkové chlebíčky. Kočka zbaštila šunku, napila se vody z pet lahve a spokojeně se vrátila ke koťatům.
Martina se pustila do úklidu hlavní místnosti. Posbírala nepořádek, použitelné nádobí dala stranou, zbytek vytřídila do pytlů, které odveze smluvená firma. Potom si uvědomila, že nemá vodu. Také jí však probleskla hlavou vzpomínka na „kouzelnou studánku“. Je tu ještě?
Byla tam, uprostřed zahrady, zarostlá kopřivami, zastíněná náletovými stromy. Odsunula betonový poklop a viděla průzračnou vodu. Studna byla obložená opukou, tedy přírodním filtrem. Na úklid to bude stačit.
Začínalo se šeřit. Martina si uvědomila, že kdysi tu byla dokonce elektřina, ano, určitě, ale to teď rozhodně nevyřeší. Voda a elektřina, to by mohlo cenu zvednout ještě výš. Teď musí odjet, svíčky, ani baterku ji nenapadlo koupit, tak moc se tu zdržovat nechtěla.
Přespala ve známém penzionu, hned po snídani vyrazila opět přes hobby market, kde kromě baterky koupila svíčky, dvě svítilny na zavěšení, skládací stolek a dvě židle, plynový vařič, konvici a pánvičku. Musí přece odpočívat. Také má podnájemníky, vzpomněla si a koupila i krmení pro kočičí matku. Také potřebuje nějaké zásoby, to bude horší, když nemá lednici.
S vervou a nadšením se pustila do úklidu, po několikahodinovém úsilí, kdy vymetla pavučiny, vydrhla podlahy a vyčistila starý příborník, s úlevou klesla do přivezeného křesílka s kávou, uvařenou na plynovém vařiči. V pondělí se musí postarat o rozbité okno v hlavní místnosti, druhé okno bylo kupodivu celé a stejně tak okno v „kočičím“ pokoji. Vlastně se ještě musí podívat do podkroví, kde spávali rodiče.
V neděli si uvědomila, že se cítí úplně jinak. Všechno ji bolelo, byla špinavá, unavená, jako už dlouho ne, ale stále přítomný pocit tísně přerůstající v úzkost, byl pryč. Sledovala kočku s koťaty, kterou přestěhovala do velké krabice v hlavní místnosti, když uklízela své dávné dětské království. Kočka ji nerozčilovala, na rozdíl od televize s neustále zapnutými zpravodajskými kanály, které sledoval její manžel, aby poté mohl nadávat na všechny a na všechno.
V pondělí, dvě minuty před osmou dorazila skupina mužů, vyzbrojená motorovými pilami, křovinořezy a dokonce mobilní toaletou.
„Nádherné místo“, halasil mladý muž v džínách a tričku, když bral schůdky do chatky po dvou.
„Dobrý den, jsem majitel firmy Petříček, co pro vás mohu udělat?“
Domluvili se na vykácení náletů a vysekání křovin, vysoké trávy a plevelů, zároveň Martinu ujistil, že po sobě všechno uklidí, také že umí zajistit drobné opravy i zajistit zasklení oken.
„Tak já to oběhnu a zaúkoluji chlapy, potom to upřesníme“ a byl venku.
„Víte, máte tu krásné keře, živý plot, můžeme je vykácet, nebo ošetřit, bude tu víc soukromí a věrte mi, až budou kvést, bude to nádherný pohled. Mám i báječnou zahradnici, rozhodnutí je na vás“.
„Tak víte co? Dělejte, co umíte, ať je to krásné a já uteču někam do ticha“, řekla Martina.
Pak si však uvědomila, že kočka je neklidná ze všeho toho hluku, který se začal ozývat ze zahrady a stále ji sleduje velkýma, žlutýma očima. Navíc když zůstane, mladý majitel firmy se může porozhlédnout po chatce a opravit, co je třeba.
Došlo na přimontování zámků, vysazení oken, kontrolu střechy. V pátek byla zahrada upravená, mladá zahradnice dokonce odhalila dávno zapomenuté přežívající trsy pivoněk a skalku s několika živořícími trsy skalniček, kdysi maminčinou pýchou, jen v rohu zahrady zůstaly štíhlé kmeny pokácených náletových stromů.
Když se majitel firmy přišel zeptat, zda mají kmeny odvézt, nebo je nařezat jako dříví do kamen pro budoucího majitele, poprvé Martinu napadlo, že si chatku nechá. Při pohledu do upravené zahrady se jí vybavovaly všechny vzpomínky na rodiče, cítila smutek, nostalgii i neuvěřitelný klid.
„Nařežte mi to. Sice ještě nemám kamna, ale to napravím“, usmála se.
„Můj bratr má stavební firmu a myslím, že mají i kominíky, dám vám vizitku, kdyby něco“, zareagoval mladý muž.
„Já na bráchu…“, zasmála se Martina a vizitku si vzala. Další tyden si ovšem udělá opravdu volno, jen zajede nakrmit kočku, vlastně asi i koťata, která už začínala vidět a usilovně se snažila vylézt z krabice.
Nakonec rozhodla kočka Ofélie, že žádné výlety nebudou, protože svobodná kočka se třemi koťaty přece nemůže bydlet v paneláku, dát ji do útulku by byla zrada a vlastně vůbec, Martině je tu dobře, tak co.
Ne, Martina není žádná ezoterická bytost, která věří na znamení a kočičí moc, ale po dlouhé době zase něco cítí a to, co cítí, je příjemné a uklidňující, proč by to neměla mít? Navíc Ofélii pěkně naštvala, když ji nacpala do přepravky i s koťaty a vystavila utrpení na místní veterinární klinice.
Zavolala „bráškovi“ ze stavební firmy. Ten dorazil hned. Kupodivu to už nebyl žádný mladík, jak by čekala, ale muž jejího věku.
„Tak jste se rozhodla? Natrvalo, nebo na víkendy?“
Ta otázka Martinu zaskočila, vůbec si neuvědomila, že musí udělat rozhodnutí, které tak moc ovlivní její budoucnost.
Další Petříček, Olda, jak se představil, její váhání postřehl.
„Tak víte co? Dejte si na čas a začneme tím nejzákladnějším. Jen mi řekněte, jestli tu chcete pobývat i v zimě, nebo jen v létě“.
„V zimě, v létě“, vyhrkla Martina bez přemýšlení.
„Takže začneme střechou a komínem, vodou a…elektřina tu byla, to je skvělá zpráva“, řekl při pohledu na strop, kde ze stropu visela prázdná objímka na žárovku.
„Víte co? Pojďme na oběd, zvu vás a probereme to. Mám hlad a to se mi špatně přemýšlí“.
Martina zaváhala, věděla, že tohle už asi není norma ani pro firmy mimořádně vstřícné k zákazníkům. Na druhou stranu, kdyby ji chtěl zavraždit, už by to udělal a není důvod nedat si takový pracovní oběd se sympatickým mužem.
„No jen…“, podívala se rozpačitě na svůj outfit. Volné džíny, poněkud otrhané tričko od koťat, která už chtěla mazlit a hrát si, lehce ušmudlané.
Olda se zasmál.
„Chápu, vezmeme to přes váš penzion, bratr mi o vás něco řekl. Nebojte se, kdysi jsem udělal něco podobně bláznivého, tak vám mohu pomoci i osobními zkušenostmi“.
Po týdnu byla chatka k obývání, na letní byt to stačí a dál se uvidí. Martina se nerada loučila s kočkou Ofélií a koťaty, ale Olda ji ujistil, že se o kočku i o chatku postará a práce budou pokračovat.
Domů Martina dorazila v podvečer, kde ji čekalo překvapení v podobě sousedky, stojící u sporáku a usilovně míchající cosi v hrnci. Pavel se výhrůžně postavil proti ní.
„Ty jsi si odjela, nic jsi mi neřekla a Jiřina mi přišla alespoň uvařit a uklidit. Také ti umyla okna!“
„Ano, miláčku a smím tu dnes přespat?“, zeptala se Martina a ztěží potlačovala smích při představě, že by sousedku Jiřinu hodlala nějak napadnout, nebo na ni dokonce žárlit. K manželovi necítila už vůbec nic, jen lhostejnost. Když má Jiřina chuť sloužit bez odměny a bez nároku na jakoukoliv příznivou odezvu, je to její věc. Jen své hrnce jí nenechá, ty bude potřebovat.
Ještě ten večer začala balit, sbalila své oblečení, ložní pradlo a ručníky spravedlivě rozdělila a začala přebírat hrnce a kuchyňské náčiní.
„Co to děláš?“, vyjel na ni Pavel.
„Dělím, miláčku, dělím. Stěhuji se. Žádost o rozvod podáš ty, nebo ji mám podat já?“
„To přece neuděláš, já jsem s ní nic neměl!“
„Měl jsi s ní víc, než si myslíš. Ostatně jsem tě zvala na svou chatu. Nepřijel jsi“.
„To není tvoje chata, to je naše chata“, pokusil se Pavel ještě o chabou obranu.
„Tak to se mýlíš, dědictví se do společného jmění nepočítá. Když už jsme u toho, moje stavební spoření je moje, tvoje stavební spoření je tvoje a byt je nájemní, což je ode dneška tvoje starost. Jistě máš slusně naspořeno když jsi to celá léta nechával všechno na mně a o to se prát nebudu. Moje auto je také levnější, než tvoje a tím je myslím majetek rozdělen. Ustelu si na gauči. Tečka.“
V pondělí Martina zrušila stavební spoření, chatka spolkne ještě spoustu peněz a kde by měla peníze lépe využít, než na zvelebení své nemovitosti? Také si domluvila schůzku s právníkem, znala Pavla příliš dobře a věděla, že by problém “ nechal vyhnít", jak bylo jeho zvykem.
Po práci vyrazila autem, naloženým až po střechu směrem na sever. Domů.
Olda nezklamal, osobně převzal a rovnou zapojil plynový sporák na plynovou bombu a lednici, protože dokázal nemožné, přihnal na místo techniky, aby zkontrolovali zavedeni elektřiny a zapojili elektroměr.
„Zatím není voda, tak jsem ti koupil a naplnil sud vodou ze studny, ale na rozvodech už se pracuje, voda jela na rozbor a jímka se buduje. Kočičí bandu jsem nakrmil a teď jdeme na večeři“, podal Olda hlášení.
„Jsem unavená“, zaprotestovala Martina.
„Dva kilometry autem jestě zvládneš, jedeme totiž ke mně, potřebuješ inspiraci a já mám uvařeno. Tedy skoro“.
„Musím vyložit auto a také se umýt, zítra jedu do práce a tady to bude trochu dřina“.
„Auto vyložíme potom, osprchovat se můžeš u mně, než dodělám večeři a neboj se, jen ti chci ukázat, že bydlení v chatce není nutně jen pro pračlověky s kyjem a mamutí kýtou přes rameno“.
První, čeho si Martina všimla v Oldově chatě, byla velká televize, téměř přes celou stěnu, pohodlná pohovka rozdělovala místnost na obytnou a kuchyňskou část, kde stála malá, ale kompletně vybavená kuchyňská linka.
„Jen jídelní stůl nevedu, nepotřebuji ho, nejraději se s jídlem umístím k televizi na pohovku“.
Martinina chatka brzy začala mít stejný komfort, jako ta Oldova. Malá koupelna se vešla do spíže vedle bývalého kočičího pokoje, bývalého, protože kočky se staly právoplatnými obyvatelkami znovuzrozené chaty. Ofélii nechala Martina vykastrovat a totéž čekalo v nejbližší době i koťata. Čtyři kočky u chaty jsou akorát, řekl Olda, když instaloval kočičí dvířka.
Když Olda přinesl poslední fakturu, Martina si oddechla. Je sice úplně na suchu, ale bez dluhů a s vlastním domovem.
„Tak já půjdu, je hotovo, ale mám ještě jednu nabídku. Co takhle oficiální rande s večeří, kinem a tak“.
Proč ne, proč vlastně ne, pomyslela si Martina a napřáhla ruku: „Beru“.
