Článek
Jen mě to udivuje, protože když i já dokážu vnímat a pozitivně se naladit, když se někdo usměje a pozdraví, cítím, že je škoda nevyužít něčeho tak jednoduchého, jako je pozdrav, ke zlepšení dne dvou lidí.
Někdy až žasnu, jaké myšlenkové veletoče a řečnické obraty jsou lidé schopni provozovat, jen aby zdůvodnili, proč nezdraví. Proč nezdraví konkrétního člověka, nebo proč nezdraví obecně, pokud možno nikoho. Vzhledem k propracovanosti důvodů nezdravení předpokládám, že se tím dotyčný člověk hloubkově zaobíral a věnoval tomu nějaký čas. Čas plný negativních myšlenek a odsudků. Stejně tak rodiče, kteří neučí své děti zdravit, namísto pouhého pozdravu, aby dali příklad dětem, pracně a v negativním duchu museli hledat důvody, proč jejich děti zdravit nemusí.
Jistě, sousedka Vomáčková je protivná baba, úču je lepší na ulici nevidět, se sousedy se nepřátelíme a cizí lidi nezdravíme. Proč ne, každý z nás se může ke svému životu postavit po svém, dávná etiketa vzala za své a nepozdravit paní starostovou nebude mít žádné negativní důsledky. Proč vlastně zdravit, vždyť to není povinnost a vyplatí se to jen tam, kde si nemůžeme dovolit nepozdravit. Šéf se zdraví, to by se mohlo nevyplatit, ale proč zdravit uklízečku?
Proč? Třeba proto, že se půl hodiny nebudete muset zaobírat negativními myšlenkami s hledáním důvodů proč ne. Je přece mnohem jednodušší ztratit vteřinu pozdravem než půlhodinu hledáním pseudodůvodů.
Pokud to někdo dělá z povýšenosti, je tak možná směšný, protože uklízečka a kdokoliv jiný nepozdravení přežije bez újmy na zdraví, ten, kdo vnímá pozitiva pozdravu a vidí vás, si nejvýš pomyslí cosi nepěkného o vás a ten, kdo je navíc i chytrý, se vás vůbec nebude ptát, proč nezdravíte, protože není zvědavý na váš negativismus.
Příjemný pozdrav s úsměvem totiž zlepší náladu oběma stranám. Je podivné, že v době všeobecného negativismu, úzkostí a tísní není někdo ochoten využít takto jednoduchého způsobu ke zlepšení dne. Není třeba čekat na to, až si dotyčný načte, že dle etikety má nárok být pozdraven jako první. To bych se načekala jakožto starší dáma, která má nárok ve většině případů. Takže nečekám a zdravím a kupodivu, během pár dní zdraví i ti druzí.
Je přece divné projít kolem někoho ve společném prostoru mlčky, a ještě muset uhýbat pohledem, „nevidět“. Stejně tak vstoupit do místnosti, plné lidí a mlčet. Nejde o to, že se to sluší, ale o to, že když vstupujeme do obsazeného prostoru, je normální upozornit, že jsme tam také. Jistě, je možné i zahalasit: „Tak jsem tady,“ ale pozdrav je jednodušší a univerzální oznámení naší přítomnosti.
Stejně tak je jednodušší, když někomu způsobím nechtěně újmu, nebo udělám chybu, omluvit se. Rozhodně je to jednodušší a příjemnější, než se tím tři dny zaobírat v myšlenkách a týrat sám sebe otázkami, jestli si toho dotyčný všiml, jestli ví, nebo neví, že jsem to byla já, nebo jestli mi to bude, nebo nebude mít za zlé, až to zjistí. Stručná omluva, či vysvětlení situace zabere několik vteřin, nebo minut a je možné pokračovat dál bez pocitu viny, nebo újmy. Tyto pocity rozhodně nevytvářejí dobré vztahy.
Slova prosím a děkuji také nikdo nezakázal, jsou vnímána jako příjemná, tak proč je nepoužít i v situaci, kdy nemusíme, protože je to povinnost druhé strany, například prodavačky. Mnohdy tato slova zapomínáme použít i v situaci, kdy o povinnost druhé stany rozhodně nejde a vztekáme se, že nám není vyhověno.
Když se takto setkají dva jedinci, kteří trvají na svých „zásadách“ ohledně nepoužití zdvořilého chování, žasnou a vztekají se oba, protože se jednoduše nedomluví. Po pravdě já zase žasnu, že je lidem těch několika vteřin k použití pár slůvek, služících k příjemnějšímu verbálnímu kontaktu, líto. Poté jim není líto mnohem delšího stavu negativismu, jako je vztek, lítost, nebo pocit neschopnosti, ať už jejich vlastní, nebo toho druhého.
Přitom pomoc je tak jednoduchá, je to několik obyčejných slov a prvním z nich je pozdrav a druhů pozdravů máme opravdu na výběr, tak proč je nevyužít a nezlepšit si tím den. Když budeme učit děti zdravit, zlepšíme den i jim a možná roztaje i protivná sousedka Vomáčková, a i když ne, vás už to zlobit nebude, protože jste přece pozdravili.
Přiznávám, že protivy zdravím obzvláště ráda. Čas od času se mi tím dokonce podařilo přiblížit se k nim natolik, že jsem mohla pochopit, proč jsou takoví, jací jsou. Rázem bylo po vzájemných nepříjemných pocitech. Ne, nemusíme spolu chodit na kafe, stačí, když zmizí ten nepříjemný pocit z náhodného setkání, kterým máme tendenci se zaobírat ještě dlouho poté, co jsme šli každý svou cestou.
Stejně tak slova promiň, prosím a děkuji mají velkou moc zjednodušit situaci a zabránit tomu, aby se lidé rozešli s nepříjemnými pocity.
Nemyslím si, že je většina lidí nastavena negativně, s touhou ubližovat, nebo způsobovat nepříjemnosti druhým, jen má pořád mnoho lidí problém začít jako první. Když budu lpět na etiketě, mohu si stěžovat, snad na lampárně, snad na internetu, že lidé nezdraví, že děti nezdraví, že se mladí neumí chovat.
Možná, že opravdu neumí, protože je to nikdo nenaučil. Nemají příklad. Tak buďme příkladem my starší. Zdravme jako první. Dělám to důsledně a když pozdravím rodiče, obvykle „se chytí“ a přimějí pozdravit i dítě. Možná nejsou nevychovaní, jen nesmělí, nevědí, jak na to.
Není to podle etikety? No a co, hezký den přece stojí za to ji trochu obejít. Možná dokážeme mnohem víc než poučováním, že i kráva zabučí, když vleze hospodář do chlíva. Nebo nezabučí, když hospodář nepozdraví?
