Článek
Pravdou však je, že děťátko se trochu vymykalo podobě obou rodičů. Oba byli tmavovlasí, hnědoocí. Chlapeček byl malý andílek, se světlými kudrnatými vlásky, modrooký. Jak rostl, byl rozdíl patrný i ve tvaru nosu a očí. Zpočátku se ještě utěšovali, že vlásky ztmavnou, jak to u dětí bývá, nebo že to jsou nějaké „staré geny“ po předcích. Časem byl však rozdíl stále patrnější a pochybnosti větší.
Rodiče Andrei znal Tomáš velice zběžně a jeho matka je viděla jen jednou na svatbě. Ani jejich podoba příliš neodpovídala tomu, co viděli v chlapečkovi.
Tomáš i tchyně Andrei stale častěji pronášeli nevhodné poznámky o původu dítěte, zvláště Tomášova matka přitvrzovala víc a víc, neostýchala se veřejně pronášet poznámky o tom, že ona „kukačku“ vychovávat nebude a že její syn by neměl živit matku cizího ditěte.
Andrea sice po mateřské začala znovu pracovat, dokonce vydělávala o něco víc, než Tomáš, ale to tchyni nezastavilo, zacala útocit i prostřednictvím Tomáše, naváděla ho proti manželce i synovi. Tomáš se začal odtahovat od manželky i malého Tomáška. Rodina přežívala v jakémsi nouzovém režimu, malý Tomášek, citlivé dítě, začal být úzkostný, nerozuměl tomu, proč ho najednou táta i babička odmítají.
„Dobře, souhlasím s genetickými testy, ale jakmile budou výsledky, odcházím. Nebudu žít s někým, kdo mi nevěří, kdo je schopný se takhle chovat k vlastnímu dítěti“, řekla tvrdě Andrea Tomášovi.
Rozhodla se, že se z Prahy, kde se zabydlela po studiu, vrátí zpatky na jižní Moravu, do milované Lednice, kde žijí její rodiče. Byla si jistá, že dítě je Tomášovo, ale také tím, že je skutečně její, na záměnu dětí ani nepomyslela. Nebo možná pomyslela, ale vzhledem k tomu, kde a jak rodila, si byla jistá, že z dítěte za celou dobu pobytu v porodnici nespustila oči. Proto si tuto malou porodnici mimo Prahu vybrala, zdravotnický personál se choval s respektem k matkám novorozenců.
Jakmile se Andrea rozhodla, už nebylo cesty zpátky. Okamžitě začala dělat přípravy na stěhování. Podala výpověď v práci, kde jí vyšli vstříc, vlastně to bylo jednoduché, dokončí červen a budou prázdniny. Je přece učitelka. Práci jistě najde, ostatně dojíždět zvládne i do Brna, kdyby se žádné vhodné místo nenašlo blíž.
Stěry Tomáše a Tomáška byly odeslány do laboratoře a Andrea dala vědět rodičům o tom, co se děje. Požádala je, aby jí pomohli s hledáním bytu k pronajmu někde v okolí.
„Okamžitě přijeď“, zněla odpověď.
Andrea se tedy rozhodla i s Tomáškem vyrazit k rodičům na víkend. Tomášovi napsala jen SMSku, že odjíždí na víkend.
Tomáše bohužel nenapadlo nic lepšího, než se svěřit své matce.
„No jistě, určitě už má někoho jiného, kdo ji bude živit. Kdo ví, jestli to nakonec není otec toho pancharta, u ní bych se nedivila ničemu. Jela za milencem, tak je to!“
„Neblázni, ženská, máš trochu zdravého rozumu a soucitu? Počkej s tím alespoň, než budou výsledky, když už jste k tomu tu chuděru dohnali“, vložil se do řeči ostře Tomášův otec.
„Teď laskavě vypadni a začni myslet vlastní hlavou, ne maminčinou. Chovej se jako chlap, tyhle bolestínské emoce ti nepomůžou. Počkej si na důkazy a pak jednej!“, obrátil se otec stejně ostře k Tomášovi.
Tomáš se zmítal v pochybnostech, hlavou mu vířily myšlenky na Andreu, uvědomil si, že ji miluje a že ji může tak snadno ztratit, zároveň si uvědomoval, že jí nedůvěřuje. V uších mu zněla otcova slova „počkej si na důkazy“ a jeho nezvykle ostrý hlas, kterým káral matku i jeho, stejně tak v něm hlodala pochybnost vůči jeho ženě, podporovaná a přiživovaná matkou.
Kdy ho vůbec napadlo, že to dítě není jeho? Co vlastně spustilo jeho pochybnosti? Co když dítě opravdu není jeho? Co když jeho je? Mnoho otázek bez odpovědi.
Tomáš seděl v křesle, kolem panovalo ticho. Nepustil si hudbu, ani televizi, aby mohl v klidu přemýšlet.
Mezi tím Andrea urazila dlouhou cestu po dálnici. Když zastavila před domkem se zahradou, rodiče jí vyšli naproti. Byli nezvykle rozpačití a tiší. Vždy ji radostně vítali, když se jí podařilo utrhnout se od povinností a urazit tu dálku, která je dělila, tentokrát bylo všechno jinak.
Usedli v kuchyni u odpolední kávy, jak byli zvyklí. Musíme ti něco říct, začal tiše otec.
„Milada není tvoje matka. Tvoje skutečná matka se tě zřekla už v porodnici. Byla to taková vášeň na pár nocí, ale naštěstí pro tebe jsme se stihli vzít, tlačili na mně už v porodnici, abych se tě vzdal, ale jako manžela a otce ze zákona mě nemohli vynechat. Krátkou dobu se o tebe starala babička s dědou. Potom se ke mně vrátila Milada, moje největší láska. Tehdy jsem prostě zblbnul a vyměnil vášeň za něco…no…“
Andrea zalapala po dechu. Tohle bylo něco, co nečekala, necítila ani žádné emoce.
„Já se musím jít projít, dejte pozor na Tomáška“, vyhrkla a vystřelila ven z domu, potom ze zahrady. Její kroky zamířily do překrásného lednického parku, kde hledala útěchu už jako dítě. Rychle se propletla mezi turisty v hlavní části parku a zamířila do odlehlejších končin, kde bude moci v klidu přemýšlet.
Proč jí to nikdy neřekli? Kdo vlastně byla její biologická matka? Jak vypadala? Proč ji takhle odvrhla?
Andrea si uvědomila, že bez odpovědí nemůže přemýšlet o tom, co bude, nejdříve musí znát odpovědi na vlastní původ, potom se rozhodne, co dál. Miladu milovala jako vlastní matku a byla si jistá, že i ona ji. Vždy tu pro ni byla, až do doby, než začala žít svůj vlastní život. Jak je možné, že se nikdy neobjevil ani stín pochybností o tom, čí je?
„Protože rodinu tvoří lidé, ne nějaké geny“, odpověděla si sama.
O to víc ji zasáhlo, když si naplno uvědomila chování svého muže a jeho matky. Klidně zavrhli dítě, o kterém tvrdili, že ho milují. Opustili ho při prvním náznaku pochybností, bez důkazu, dokázali se od něj odvrátit, ublížit mu pro pochybnou vinu jeho matky.
Když se vrátila, Tomášek pobíhal po zahradě s Miladou, smáli se a naháněli uprchlou slepici zpátky do výběhu. Na staré třešni zářily první červené plody. Žádný stín, žádná pochybnost, že tohle je babička s vnoučetem. Je na čase dozvědět se celou pravdu a ujistit se, že rozhodnutí bylo správné.
„Proč jste mi to nikdy neřekli?“, zeptala se Andrea svého otce.
„Chtěli jsme, zpočátku. Jenomže všechno do sebe tak zapadlo, že jsme měli pocit, že to není potřeba řešit. Matka se tě vzdala, nic nebránilo tomu, aby si tě Milada osvojila. Stala se úplně přirozeně tvou matkou a časem to úplně zapadlo do nepodstatna“.
Andrea se dozvěděla, že nechtěli, aby to řešili cizí lidé, aby ve zlém řešili Andreu, když už na jeho aféru s Ladou zapomněli, aby jí někdo neublížil. Také se dozvěděla, že její matka měla časté aférky s různymi muži v okolí. Poté, co ji odložila, jednoduše utekla, prý někam do zahraničí.
„Tohle je ona. Vlastně ani nevím, jestli žije“, řekl otec a podal jí fotografii, kterou vytáhl z prastaré složky, uložené v šuplíku.
Andrea zalapala po dechu. Tady byla nesporná podoba s Tomáškem. Biologická babička byla kráska, dlouhé, husté světlé vlasy rámovaly jemný obličej. Ten nos, ty oči, to jsou rysy jejího krásného synáčka.
„Víš, já po pravdě nevím, jestli jsi skutečně moje dcera, říkalo se ledacos. Můžeme to nechat zjistit, ale nikdy mě to nenapadlo, bylo mi to jedno“, dodal otec.
„Mně je to také jedno, jsme prostě rodina“, uzavřela Andrea.
Uvědomila si, že její rozhodnutí opustit manžela a vrátit se domů, bylo správné. Především se zachoval zbaběle, nechal se manipulovat svou matkou a ublížil nevinnému dítěti. Odtáhl se od něj, bez ohledu na to, kde je pravda. Kdyby ublížil jí, odtáhl se od ní v pochybnostech, pochopila by to, ale pochopit jeho chování k dítěti nedokáže. Nedokáže tedy ani odpustit.
„Tak mi tati ještě řekni, jak to vypadá s těmi byty. Podívali jste se na ně?“, zeptala se Andrea.
„Jistě, jeden vypadá docela dobře, ale než se půjdeš podívat, něco ti navrhnu. No víš, jsi naše dcera, jednou ten dům stejně zdědíš. Podkroví je volné, tak se můžeš podívat nejdřív tam. Něco upravíme, jak budeš chtít, ale nenutíme tě, jen nabízíme možnost“.
Andrea si uvědomila, že nikdy nepřestala být dcerou, že rodiče jen respektovali její rozhodnutí osamostatnit se a žít svůj život daleko od nich.
Víkend byl klidný a příjemný, ani pravda nic nezměnila na tom, že tady je táta a máma, babička a děda.
„Podkroví je báječné“, řekla Andrea na rozloučenou.
Do prázdnin zbývají dva týdny, které se Andrea rozhodla věnovat přípravě na stěhování.
Když dorazily výsledky genetického testu, rozhodla se Andrea, že je Tomášovi neukáže. Byl to takový poslední test. Tomáš vztekle práskl vchodovými dveřmi a utekl k mamince.
„Rozhodl ses sám“, řekla si tiše Andrea.
