Článek
Dříve se říkalo, že žena po padesátce, tedy „po přechodu“, je neviditelná, šedá myš. Zdá se, že nově je viditelná až moc v negativní konotaci především.
Typická česká padesátnice je obvykle herdekbaba s nadváhou, moc zmalovaná, neumí se oblékat, zato štěkat umí. Také má vyvinuté profesní předpoklady k tomu, stát se domovní důvěrnicí. To když si dovolí se ohradit.
Možná to tak dokonce je, až tedy na popisovaný vzhled. Ten tak trochu připomíná středověký návod na rozpoznávání čarodějnic.
Začíná to články různých radilek ohledně oblékání, účesu a líčení. Mladá redaktorka přijde do fachy a dostane úkol napsat něco o oblékání čarodějnic. Eh, pardon, o oblékaní žen 50+. Zalistuje příručkou, jak vlastně taková ženština vypadá a už to frčí.
Pokud píše žena tohoto věku o sobě a o svých vrstevnicích, má jediné právo, psát o tom vesele a humorně, zesměšňovat sebe i své vrstevnice, protože jejich život je přece samá legrace. Nebo není, ale kdo by chtěl číst nějaké ponuré pravdy.
Žena tohoto věku je snad nejutlačovanější skupinou lidí v našich končinách. Možná po seniorech. V okamžiku, kdy naruší očekávání vstřícné mateřskosti vůči všemu a všem, bez ohledu na to, jak se k ní okolí chová, sypou se na její hlavu kýble kritiky.
Padesátnice často ještě odchovávají potomstvo, některé dokonce ještě děti školkové, či mladšího školniho věku, zároveň si jejich pozornost uzurpují stárnoucí rodiče, nejen její, ale i manželovy. Stále musí pracovat a do důchodu při všem tom vytížení daleko.
Stále ještě mají za manžele „staré školy“, které pomoc ženě v domácnosti považují za narušení jejich mužské role a ztěží je lze dokopnout alespoň k tomu, aby věnovali trochu pozornosti dětem.
Sex, pokud se muž uvolí přerušit gaučing, stojí za starou bačkoru nebo není žádný. Případně se milý gaučový povaleč rozhodne něco se sebou dělat, zanechá tedy rodinu napospas, za poslední úspory si koupí v lepším případě kolo, v horším motorku a jde dohánět zameškané. Že by vzal manželku sebou, ho nenapadne, ta přece nemá čas. Kdo by uvařil večeři, až se k ní vrátí hladový.
Žena padesátnice je nejosamělejší tvor pod českým sluncem, obklopený hordou lidí, kteří k ní natahují potřebné ručičky. Stěžovat si samozřejmě nesmí, protože si to přece „zavinila“ sama, když všechny rozmazlila. Běda však, když s tím přestane. Všechny ty natahující se ručicky a ruce se rázem promění ve zlé pařáty, snažící se jí strhnout zpátky k poslušnosti.
Pokud se žena tohoto věku ocitne na úřadu práce, bez ohledu na dosavadní vzdělání či zkušenosti, jí automaticky začnou strkat nabídky do pečujících profesí. Samozřejmě tam, kde není odborné vzdělání potřeba. Vpodstatě jde skutečně o ono pověstné „utírání zadků“. Za to si pochopitelně může sama, měla „ženskou“ profesi vystudovat rovnou, sester, učitelek a sociálních pracovnic je stále třeba.
Kdo je zvědavý na nějaké ekonomky, průmyslovky a podobné blbosti. Nebo měla vystudovat vysokou školu. Že to nikdo tehdy nevyžadoval pro profesi, kterou vykonávala celý čas? Tyto ženy, ale tady musím být spravedlivá, i muži, sebou vlečou zátěž přechodného období, kdy se takřka naráz začalo požadovat vysokoškolské vzdělání i pro profese, kde to nebylo třeba.
To už měla většina lidí rodinu, děti, práci k uživení, nikoliv ke kariéře a zároveň minuly časy, kdy se v pohodě dalo pracovat, mít rodinu i studovat „dálkově“. Vsichni očekávali, že se v práci všichni obětují do roztrhání těla i duše v očekávání kapitalistických šťastných zítřků.
Tato žena zároveň není seniorka, je jen nejvytíženější a nejunavenější bytostí na světě. Kde kdo se o ni drze opře, počínaje drzými, nevyžádanými radami o oblékáni a o životě, až po hrubé upozornění, že „nemá nárok“, například sednout si v autobuse. Protože gentlemani už dávno vychcípali na oubytě a mládež se už dávno neučí od rodičů, ale od módních influencerů. Ti se pochopitelně etiketou nezabývají.
Když si tato žena dovolí se ohradit či se vymezit, pořádně to schytá, se vší parádou. Obvykle od mladých, silných, v kritice a útocích zběhlých lidí.
Ne, nepoloží ji to. Je silná, až občas sama žasne, co musí zvládnout, a zvládne to, byť se zaťatými zuby. Hrdě zvedne hlavu a půjde dál těžkou cestou.
Nebo možná ne, možná si uvědomí, jak ji svět a možná i její děti vidí. Pak možná hrdě zvedne hlavu a půjde jinou cestou, tou svou. Odstrčí ty ručičky, protože jí dojde, že titíž lidé, kteří se do ní navážejí, jsou možná ti, kdo k ní natahuji ruce, aby o ně pečovala. Co hůř, považují to za samozřejmost, které si neváží.
Řešením není koupit si kolo nebo jít do divadla a poté dohánět ztracený čas po nocích. Když bude v lednici jídlo, nikdo hlady neumře a na špinavé ponožky se také neumírá. Možná potom zvládne i ten požadovaný úsměv v autobuse či tramvaji.
Nebo seberte rodinné úspory vy a místo kola si zaplaťte úklid. Pokud ty ruce nejsou ručičky malých dětí, daji se vaše ruce nahradit těmi profesionálními. Nelíbí-li se to těm velkým, nataženým rukám, mohou je místo prázdného natahování přiložit k dílu.
Nezapomeňme také na to, že většina těchto žen pracuje, tedy odvádí státu nemalé peníze na to, aby mladí mohli studovat, jezdit MHD do školy, aby je v nemocnici ošetřili. V kontextu s tím jsou jejich drzosti jen směšným placáním do vody. Jsou závislí nejen na svých rodičích, ale na celé společnosti, kterou tvoří ti blbci a blbky, které na ně dělají tak, jako naši rodiče dělali na nás.
Tak kdo si tady, sakra, zaslouží úctu?
