Článek
Nakopne vás to k něčemu, co byste v sobě nikdy nehledali a bez té vzpomínky byste něco nikdy neudělali.
Tetičce Albíně se vždy a zásadně říkalo „tetičko Albíno“ a nikdy jinak, bez ohledu na příbuzenské vztahy a všichni jí vykali, kromě jejího bratra, mého dědečka. Byla vdova, když jsem se s ní jako dítě setkala. Její zemřelý manžel byl veterinář, pocházel z bohaté maďarské rodiny a byl žid. Válku přežil díky tomu, že ho můj dědeček odvážně ukryl do stolu sena a odvezl k příbuzným na vesnici, kde se podařilo ho ukrývat až do konce války.
Tetička bydlela v luxusní vilce,.utopené hluboko ve vzrostlé zahradě. Vilka měla velkou vstupní halu s krbem. Naproti vstupním dveřím visel velký jezdecký portrét jejího manžela. Vždy jsem měla slabost pro koně a ten obraz mě fascinoval. Kdo ví, kam se poděl.
Z haly vedly dveře do jednotlivých pokojů, myslím, že byly čtyři, také do kuchyně a do koupelny. Vypadalo to, že jak byl dům poprvé zařízen, tak zůstal zachován po celou dobu života tetičky Albíny.
Nábytek byl svého času jistě luxusní, ale v době, kdy jsem tetičku Albínu navštěvovala, bylo vidět, že už něco pamatuje, stejně, jako koberce s perským vzorem. Všude na nábytku byly háčkované dečky a přehozy, opravdu krásné vzory, dílo vlastních rukou tetičky Albíny. Na pohovce, mezi háčkovanými polštáři a přehozy trůnila velká panna s porcelánovou hlavičkou, samozřejmě oblečená do růžových a bílých háčkovaných šatiček. Dodnes pro tyto panenky mám slabost, mám jich několik.
Mým oblíbeným kusem nábytku bylo houpací křeslo. Sice ho většinu času okupoval černý perský kocour, ale občas se nechal umluvit a pustil mě zhoupnout. To mi potom vyskočil na klín a spokojeně předl.
Ve všech pokojích byly klívie. Když na jaře kvetly, byla to nádhera. Dostat klívii od tetičky Albíny bylo v rodině považováno za čest. Jednu dostala i maminka. Já mám její potomky, maminka se podělila. Daří se jim, už mám klíviový háj.
Když mi není nejlíp, jdu se věnovat klíviím. Také dalším pokojovkám, které jsem si pořídila. Dům tetičky Albíny mi připadal krásný a útulný díky jejím klíviím, jednoduše díky tomu žil i starému zařízení navzdory. Také háčkované výtvory oživovaly prostor, pořád vznikalo něco nového.
Háčkovat krásné věci jsem se bohužel nenaučila. Nemám na to ten správný grif. Zmůžu se tak akorát na háčkovaný provázek, ale i háčkování provázků uklidňuje a přivolává hezké vzpomínky z dětství. Navíc, když k háčkování použiju jutový provázek, dá se s ním omotat nepříliš hezký plastový květináč a vznikne něco hezkého, kde klívie pěkně vynikne.
Když z mého života zmizí některá místa a někteří lidé, je to smutné, ale vzpomínky uložené třeba v klíviích, panenkách, nebo háčkovaných provázcích zůstanou. Už proto nikdy nebudu minimalistou, své poklady nedám.
