Článek
Mamince paní Věry diagnostikovali rakovinu plic. Bohužel se příznaky projevily velmi pozdě a od stanovení diagnózy lékaři dávali matce pouhý měsíc života.
Maminka chtěla zůstat doma. Otec byl už v té době špatně pohyblivý. Paní Věra neváhala, zajistila domácí hospicovou péči, po dohodě s manželem si sbalila pár věcí a odstěhovala se na čas k rodičům, protože podle prognózy bylo jasné, že bude potřebná denní i noční péče.
Zdravotní péče měla být zajištěna terénní zdravotní službou a tady se tak trochu vnutila přítelkyně syna paní Věry. Ta samozřejmě v tu chvíli netušila, jakou hrůzu to do budoucna přinese. Myslím, že ta paní se z toho nikdy nevzpamatuje, stále cítí bolest, přesto, že už uběhlo několik let.
Zpočátku všechno fungovalo tak, jak mělo. Pro nemocnou byl zajištěn oxygenerátor k zajištění kyslíku, zdravotní sestry přicházely každý den, aby provedly proplachování drénu do plic. Ostatní péče byla na paní Věře. Občas se stalo, že obvaz okolo drénu prosakoval, ale i s tím si paní Věra poradila.
Bohužel při péči o maminku a domácnost neměla čas věnovat se otci, který byl zvyklý na neustálou péči a pozornost své manželky. Situace využila synova přítelkyně. Sotva věnovala nezbytnou pozornost pacientce a už se lísala k „dědovi“ na kafíčko a povídání. Řekněme, že staří nebyli chudí.
Otec byl na paní Věru stále víc hrubý, neustále jí něco vytýkal a zabránil jí zavolat hospicovou lékařku, protože sestřička přece řekla, že to zvládnou. Také se jí snažil zamezit v ošetřování matky, když se jí snažila ulevit, pod záminkou, že to mají dělat sestry, protože ona to přece nemůže umět. Za žádnou cenu nechtěl pochopit, že ošetřovatelské úkony nejsou v kompetenci sester.
Situace vyvrcholila jednoho dne, když se „sestřička“ rozhodla odsát pacientce hleny. Samozřejmě to ničemu nepomohlo, spíše uškodilo a milá sestřička to udělala i přes protesty paní Věry i nemocné maminky. Přesto, že protest paní Věry byl razantní, přesto, že maminka se bránila všemi chabými silami, zmanipulovaný otec se sestrou ten úkon provedli. Něco se nepovedlo a bylo nutné přivolat rychlou záchrannou službu, protože maminka se začala dusit. Zdravotní sestra před příjezdem záchranky utekla.
Paní Věra se tedy vrátila domů, aby si odpočinula, připravená se vrátit, jakmile maminku propustí domů. Byla odhodlaná vytrvat až do konce.
V den propuštění sedla do auta a vyrazila oněch 50 km k rodičům. Měla klíče, otevřela si tedy byt a vstoupila dovnitř. Odložila si věci a šla vyhledat otce. Oproti svému zvyku tentokrát neseděl v obývacím pokoji u televize, ale v kuchyni. Nepozdravil, nepromluvil. Vypadal jako ohromný pavouk, čítající na kořist.
„Co dál? Musíme tu spolu fungovat, kvůli mámě,“ ozvala se Věra.
„Co ty bys tady chtěla dělat. Neumíš to, ničemu nerozumíš, na to jsou odborníci. Dělej si, co chceš.“ Nenávistný pohled Věru doslova uzemnil, nemohla se ani na slovo.
„Navíc bys tady chtěla poroučet. To musí rozhodovat sestry, co se udělá a kdy se bude volat doktor.“
Bylo jasné, kam narážky směřují. Rozhodovat budou nikoliv sestry, ale „sestřička“. Otec za nic nepřipustí, jak moc mamince ublížili svou hloupostí. „Sestřička“ zjevně není až tak odborně zdatná, jako spíš milá. Ne ovšem k pacientce, ta jí moc nezajímá, leda jako objekt předvádění se před manželem nemocné.
Šílená situace. Z řečí otce bylo jasné, že pro dceru tu není místo a že má náhradu. Co teď? Zůstat přes tu nenávist, mlčky dělat těm dvěma službu bez práva promluvit, případnými hádkami ještě zhoršovat maminčinu situaci, nebo odejít a dopřát nemocné alespoň klid před smrtí i za tu cenu, že se nebude s maminkou moci ani rozloučit?
Věra mlčky odešla. „Sestřička“ byla zjevně připravena jí plně zastoupit. Po smrti maminky zůstali se synem v bytě pod záminkou péče o dědu. Po čase se jim to zdálo zdlouhavé a zřejmě nepohodlné, raději se odstěhovali. Starý pán skončil v nemocnici. Hloupoučká Věra ho jela navštívit, aby zjistila, jak na tom otec je a zdali bude mít zajištěnou péči po návratu z nemocnice.
Tentokrát s ní byl i manžel, takže měla i svědka toho, jak ji vlastní otec umí „nevyhodit“. Hrubě dal najevo, že se o něj přece postará vnuk s přítelkyní, naši známou „sestřičkou“ a Věru nepotřebuje.
Konečně to klaplo a děda přepsal byt na vnuka, ale nějak špatně, protože se měl podělit se svými bratry. Dopadlo to, jak to dopadnout muselo, starý pán skončil v domově pro seniory.
Paní Věra je zřejmě nepoučitelná, za otcem jezdila a starala se. Jezdila s ním i k lékařům. Nedávno byla u otce zjištěna stejná diagnóza, jako u maminky. Léčba nemožná pro pokročilý stav a věk. Otec se rozhodl, bez ohledu na city své dcery, odvézt matčinu urnu daleko mimo její dosah, přesto, že se v době vzájemného smíru dohodli jinak. Tentokrát se Věra vzepřela, rozhodnutá mu v tom zamezit.
Otec využil situace k hádce, kdy Věře vyčetl kde co, zjevné nesmysly, ale bohužel i to, že se nepřijela rozloučit s umírající matkou. Že tam bylo obsazeno, raději zapomněl.
Věra ještě zvládla důstojně odejít a rozplakala se. Všechna ta stará bolest se ozvala znovu, bolest ze ztráty matky, bolest z toho, že se s ní nemohla rozloučit, bolest ze zrady syna, který slíbil, že se o dědu postará. Vlastně i bolest ze ztráty otce.
Bláhová si teď dělá starosti s tím, co s otcem bude. Vzhledem k diagnóze ví, co ho čeká.
Nezúčastněný pozorovatel by si asi řekl, že karma je zdarma a pán, který svou hloupostí způsobil bolest své manželce i dceři, kterou se snažil nahradit „odbornicí“, bude pykat.
Snad jen, dávejte si dobrý pozor na to, koho a s čím si pouštíte do své blízkosti. Nepřepisujte majetky a nezbavujte se střechy nad hlavou už za svého života. Od toho je závěť, pak ať se dědicové třeba poperou.
