Článek
V době německé okupace jsme bydleli na vesnici ve východních Čechách. V té době musel každý prokázat, že nemá židovské předky. Začaly se shánět křestní (dnes rodné) listy tři generace zpět. Lidově se tomu říkalo, že hledáme Hitlerovu babičku. Ve stejné vesnici bydlela i po válce rodina, která se domnívala, že má šlechtické kořeny a podle toho se i nadřazeně chovala. Doopravdy šlo jen o shodu jmen.
Můj táta si jednou pozval „šlechtice“ k nám domů a ukázal mu starý křestní list ze Šumavy psaný česko-německy. Stálo tam: Kateřina Stropkowska von Křemže. Návštěva viděla hlavně to „von“ a byla nadšena, že máme také šlechtický původ. Nevšimla si, že na pokračování stojí Beruf (zaměstnání): Podruhyně. To bylo tenkrát označení nejchudší pracovnice na statku. Na této části dokumentu držel otec palec, takže nebyla k přečtení. Ale díky tomu von ( z ) jsme okamžitě stoupli v jejich očích na žebříčku hodnot.
Dokonce nám nabídli, že můžeme od nich dostat náš rodinný erb, který jejich babička vymyslí a nakreslí. Oni ho také měli. Byl tam vymalovaný bílý pes čuvač. Bohužel dlouho tento erb nevydržel. Dlouhodobě podvyživený pes pokousal listonoše a museli ho dát utratit.
Na příhodu s hledáním Hitlerovy babičky jsem si vzpomněla před týdnem, když jsem si na magistrátu žádala o nový občanský průkaz. Referentka mě prosila, abych příště přinesla křestní list mého otce. Ten byl vydán před 120 lety, takže ho samozřejmě nemám a připadala mě ta žádost jako hledání Hitlerova dědečka. Je mi 87 let, takže tato občanka je již dozajista poslední.
