Článek
V televizi nedávno ukazovali současnou sklizeň chmele. O sběr chmelových šištic se postaraly moderní obří stroje. To mne inspirovalo ke vzpomínce na moje chmelové brigády před 73 lety. Naše dívčí škola jezdila do vesnice Ročov. Bydlely a pracovaly jsme u soukromníka. Spaly jsme na půdě na podlaze pokryté slámou a pytlovinou. Na chmelnici jsme vycházely brzy ráno, ještě za tmy, abychom začaly pracovat již za rozbřesku. Nosily jsme si stoličku a velký koš. Oběd nebyl žádná sláva. Do ešusu jsme dostávaly brambory s vodovou omáčkou a trochu masa, někdy švestkové knedlíky a nejčastěji bramborovou polévku s krajícem chleba. Voda celý den na chmelnici nebyla, jen trochu po obědě. Pracovaly jsme do 18 hodin, pak zase pěšky domů. K večeři býval chleba se sádlem, máslem, marmeládou, čaj. Mohly jsme se umýt ve studené vodě, ve které se jen těžko smýval ulepený chmelový pyl. Teplá voda byla jen v sobotu.
Nejvíce na nás 14 letých dětech šetřil sedlák při odměně za práci. Natrhané šištice chmelu jsme z koše vysypávaly do dutého válce - věrtelu. Za každý jsme dostávaly známku, která nám byla vyměňována za peníze. Věrtel má obsah 23,25 litrů. Nám však sedlák tvrdil, že on má menší věrtel, takže jsme musely sypat s vrchem. To se mně nezdálo, řekla jsem to učitelce. Ta mě označila za rebela a nic neřešila. Tak jsem se šla zeptat na Národní výbor, jak to vlastně s těmi věrtely je. Litr je vždy litr a neexistuje velký a malý litr, stejně to tak je s věrtelem. Hned následující den přišla na chmelnici jakási kontrola a zjistila, že nás sedlák okrádá. Propočítala, kolik peněz nám má doplatit. Tak se nám vyplatilo, že jsem byla rebel, i když jsem si toto označení nesla do konce povinné školní docházky. Další rok ve vesnici již soukromníci nebyli, pracovaly jsme pro JZD a tam žádné problémy nebyly.
Dnešní 14 letá děvčata by asi takové podmínky nepřežila, ale my jsme na chmelové brigády jezdily rády.
