Článek
Typický zahradní trpaslík má červenou špičatou čepici a v ruce drží obvykle lopatičku nebo rýč. Fiktivní Jára Cimrman o nich řekl: „Nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Ty potvory vám vlezou všude. A strašně rychle se množí.“ Podle odhadů je jich v Evropě víc než 40 milionů. Estéti jsou přesvědčeni, že zahradní trpaslík je vrcholem nevkusu. Nejsou výplodem 20. století, ale první chránili pole a úrodu již v době antiky. Své předchůdce mají i Slované, kteří před své domy a do zahrad stavěli ochranné dědky. Měli podobu vousatého muže s holí, pohárem a výraznýma očima. Jsou sice pohanským božstvem, ale přežijí i křesťanskou dobu. Při kontrole z kostela jejich majitelé tvrdí, že to jsou světci.
V 16. století přicházejí do módy umělé jeskyně s umělými krápníky a různými sochami, mezi nimiž nechybějí ani trpaslíci. Ti se stávají oblíbenou součástí zahrad nejen šlechty, ale šíří se i do podzámčí. Také v 19. století úspěšně migrují již do celé Evropy i do Anglie. Poptávka je tak vysoká, že se vyrábějí v manufakturách. Je jich již dostatek a tak postávají téměř ve všech zahradách. Dostávají se do nemilosti estétů, kteří je označují jako vrchol nevkusu a kýče a jsou nemilosrdně ničeni. V Anglii zůstává jeden označený jako nejstarší. Je umístěn v Lamport Hall Museu. Je pojištěn na více než milion liber.
Ve 20. století nastává trpasličí renezance díky filmu Walta Disneyho Sněhurka a sedm trpaslíků z roku 1937. Díky úspěšnému filmu se trpaslík stává nedílnou součástí světové kultury, i když jde často o laciný plastový nevkus.
Zdroj informací: Časopis Epocha 25/2025.
