Článek
Nedávno skončily volby. Dopadly tak, jak dopadly. Teď už je pozdě bycha honit, jak říkávala moje babička. Jisté je, že vládní strany si je prohrály z části samy. Jejich předvolební kampaň byla mizerná, téměř žádná. Snad si jejich členové byli natolik jistí svými dobrými výsledky, nebo si mysleli, že lidé budou natolik rozumní a nebudou volit ANO, SPD, Přísahu či Stačilo. Zato strany, které vedou populisté, jimž jde především o jejich vlastní zájmy, byly vidět až moc. Křepčící Alena Schillerová, či Kateřina Konečná, nevynechající jedinou příležitost zkritizovat Fialovu vládu a současné poměry v České republice, nebo Tomio Okamura věčně strašící hordami imigrantů, kteří čekají jen na to, až se dostanou do naší republiky, aby si ji přizpůsobili k obrazu svému.
Jejich předvolební hesla, slibující po volbách bezmála ráj na zemi, taky zapůsobila. Slogan ANO hlásal, že vrátí lidem všechno, co jim Fialova vláda vzala. Netuším, co by chtěla vracet. Nejsem si vědoma toho, že by někomu něco vzala. Je to neurčitý, nicneříkající slogan. Některé lidi ale přitahoval jako magnet. Našli viníka za svoje zpackané životy. Babiš jim ho naservíroval na stříbrném podnose. Fiala může za jejich neschopnost najít si práci, nedostatek peněz a neutěšenou životní situaci. Po vzoru svých komunistických předchůdců jim sliboval zářivé zítřky, které je za jeho vlády čekají. O tom, že se jich nikdy nedočkají, pomlčel. Nač by jim říkal pravdu, kterou nechtějí nebo odmítají slyšet? Lidé mu věří. Nepřemýšlejí nad jeho slovy. Nač taky? Přemýšlení bolí. A oni nechtějí, aby je bolelo. Tak mu slepě uvěří každé slovo, které pronese a neuvědomují si, co se skrývá za jeho velmi mistrné zahranou a mnohdy až přehnaně dojemnou péčí o ně. Mu jde jen o to, aby ho svými hlasy udrželi u moci, jinak jsou mu naprosto ukradení.
Také Kateřina Konečná nezůstávala pozadu. Oháněla se cenzurou a novodobou totalitou, která se tady podle ní a ostatních obdivovatelů Ruska, rozmáhá. A taky prý její současná strana nemá nic společné s komunisty, kteří tu vládli do roku 89. Tak určitě! Stačí vyměnit název strany a tvářit se při tom, že je to novinka, která tu dříve nebyla. Že se uvnitř strany nic nezměnilo, o tom žádná. Na stejném principu fungují i politické spolky Tomia Okamury. Když se mu nedaří, rozpustí spolek. Potom počká, až utichne rozruch kolem, a založí spolek nový, s jiným názvem, ale se stejnými pravidly.
Příští rok budou parlamentní volby. Vládní strany mají nejvyšší čas začít přemýšlet, co udělat, aby se po volbách k moci opět nedostali ti, kteří by tu znovu rádi zavedli předlistopadové pořádky. Mají na to rok. Tak doufám, že udělají všechno, co je v jejich silách, aby jim i nám, jejich voličům, po volbách nezbyly oči pro pláč.
