Článek
Vzpomínám, jako by to bylo včera. Normální únorové ráno se jednou větou změnilo na ráno plné nezodpovězených otázek, strachu a obav, co bude dál. Ta věta, kterou slyšelo spoustu lidí, ale které se zdráhali všichni uvěřit. Na Ukrajině začala válka. Teď v roce 2022. Dívám se do vyděšených očí svých dětí. Najednou přestávají jíst, snídaně jde stranou a ptají se, jestli se bude válčit i tady. Snažím se je uklidnit, ale sama sebe nedokážu. Hlavou se mi honí tisíce otázek, na které nedokážu najít odpověď. Z přemýšlení mě vytrhne dcerka. Ptá se, kolik je hodin a zda už mají jít na autobus. Letmý pohled na hodiny mi říká, že je nejvyšší čas. Loučím se s nimi s úsměvem a se slovy, že všechno bude v pořádku. Snad aspoň ti mladší věří úsměvu, za kterým se skrývá strach a obavy z příštích dnů. Co bude dál? Jak dlouho to potrvá? Zůstane konflikt jenom na Ukrajině, nebo se rozšíří?
Prvotní šok střídá pomoc a soucit s lidmi, kteří přišli o všechno. Dokonce i politici na chvíli přestanou vést své žabomyší války, ale pouze do té doby, než někteří zjistí, že toto je šance přihřát si svoji vlastní polívčičku a dost nechutným způsobem na téhle situaci vydělat. Začínáme si zvykat na novou realitu. Válka se pomalu stává každodenní součástí našeho života. Počáteční strach začíná střídat lhostejnost, vše se vrací do starých kolejí. Obrázky a reportáže z války bereme se stejnou samozřejmostí jako informace o počasí. Opravdu je všechno při starém? Válka začíná strhávat naše masky, za kterými jsme pečlivě schovávali svou pravou tvář.
Někteří i v těchto zlých časech stojí vzpřímeně, další se o to aspoň snaží, ale najdou se i tací, pro které je válka něco, co jejich mozek není schopný a ochotný pochopit, a papouškují informace, u nichž si ani neověřují, zda je to pravda nebo lež. Vynořují se skupinky „vlastenců“, kteří hlásají, že Česko je na prvním místě, ale když na to přijde, jsou schopni Putinovi za své pohodlí zaprodat vlastní rodinu, vesnici, město i stát, ve kterém žijí.
