Článek
Bylo sychravé listopadové odpoledne a Brnem se pomalu snášela tma. Na dlažbě kolem České se leskly kaluže a tramvaje cinkaly v pravidelném rytmu, který k městu patřil stejně jako silueta Petrov.
Anna spěchala na tramvaj číslo 12. V jedné ruce držela deštník, v druhé několik not, které si před chvílí vyzvedla v hudebninách. Když se dveře tramvaje začaly zavírat, vběhla dovnitř na poslední chvíli.
A málem vrazila do mladého muže.
„Promiňte!“ vyhrkla.
„To já se omlouvám,“ usmál se.
Jmenoval se David.
Bylo mu třiadvacet, studoval architekturu a právě se vracel z přednášky. Anna si sedla k oknu, David zůstal stát opodál. Po několika zastávkách se jejich pohledy znovu setkaly.
„Vy hrajete na klavír?“ zeptal se, když si všiml not.
Anna se zasmála.
„Jak jste to poznal?“
„Nevím. Asi podle toho, jak je držíte.“
„To je zajímavá teorie.“
„Mám jich hodně.“
„Tak to bude asi nebezpečné.“
Oba se rozesmáli.
Když vystupovali u České, pršelo ještě víc. David chvíli stál pod stříškou zastávky.
„Můžu vás pozvat na kávu? Tedy… pokud vaše teorie o nebezpečných lidech neplatí i na mě.“
Anna se usmála.
„To se teprve ukáže.“
Jejich první schůzka se uskutečnila o dva dny později v malé kavárně nedaleko Zelného trhu. Mluvili skoro tři hodiny. O hudbě, architektuře, cestování, o tom, jaké by jednou chtěli mít bydlení.
Když večer procházeli kolem Petrov, David se zastavil.
„Víš, co je zvláštní?“
„Co?“
„Mám pocit, že tě znám mnohem déle než týden.“
Anna se na něj podívala.
„Já taky.“
A právě tehdy se poprvé políbili.
Následující měsíce byly krásné. Procházeli se po Špilberku, chodili na koncerty, sedávali v kavárnách a v létě jezdili na výlety za Brno. David jednou nakreslil Annu sedící u klavíru. Anna si ten obrázek schovala.
Jenže láska není vždycky jen radost.
Po dvou letech začali narážet na věci, které dřív neviděli. David dostal nabídku na stáž v Praze. Anna měla v Brně své studium, práci i přátele.
„Nemůžu všechno opustit,“ řekla.
„A já zase nemůžu zahodit tuhle příležitost,“ odpověděl David.
Začali se hádat. Z maličkostí byly velké problémy. Z plánování budoucnosti se stalo vyjednávání.
Jednoho večera seděli na lavičce pod Špilberkem a dlouho mlčeli.
„Možná bychom měli být každý chvíli sám,“ řekl David tiše.
Anna cítila, jak se jí sevřelo hrdlo.
„Myslíš… rozejít se?“
Přikývl.
„Jen na nějaký čas.“
Anna se usmála, ale v očích měla slzy.
„Na nějaký čas,“ zopakovala.
A rozešli se.
První týdny si oba namlouvali, že je to správně.
Anna chodila do práce, cvičila na klavír, potkávala se s přáteli. David pracoval v Praze a snažil se soustředit na svou budoucnost.
Jenže každý z nich postupně zjistil něco nepříjemného.
Chyběl mu ten druhý.
Anna si uvědomila, že jí nechybí jen David. Chybí jí způsob, jakým se smál. Jeho poznámky. Jeho ruka v její ruce při večerních procházkách. Dokonce i jeho věčné odkládání hrnků vedle dřezu.
David si zase uvědomil, že úspěch bez člověka, se kterým ho chtěl sdílet, mu připadá podivně prázdný.
Jednoho prosincového večera se David nečekaně objevil v Brně.
Anna právě vycházela z koncertu v Besedním domě.
Stál před vchodem.
„Ahoj.“
Anna zůstala stát.
„Co tady děláš?“
„Potřeboval jsem tě vidět.“
Chvíli mlčeli.
„A proč?“
David se nadechl.
„Protože jsem si myslel, že když tě ztratím, zjistím, že jsem udělal správnou věc. Ale zjistil jsem pravý opak.“
Anna sklopila oči.
„Já se taky snažila přesvědčit sama sebe, že bez tebe budu šťastná.“
„A?“
Usmála se přes slzy.
„Nejsem.“
Tentokrát se objali dlouho.
A když se po chvíli rozešli, nebylo to proto, aby každý šel svou cestou.
Šli spolu.
Návrat k sobě nebyl jako ve filmu. Museli se naučit mluvit o věcech, kvůli kterým se rozešli. David nakonec přijal práci v Brně. Anna dokončila studium.
O rok později ji David pozval na místo, kde se poprvé potkali.
Na zastávku u České.
„To snad nemyslíš vážně,“ smála se Anna.
„Chtěl jsem, aby to začalo tam, kde to začalo.“
Vytáhl z kapsy malou krabičku.
Anna si zakryla ústa.
„Vezmeš si mě?“
Chvíli nedokázala odpovědět.
Pak přikývla.
„Ano.“
Svatba se konala v květnu v Brně. Nebyla obrovská. Jen rodina, nejbližší přátelé a několik lidí, kteří byli svědky jejich společného příběhu.
Po obřadu se vydali fotografovat na Špilberk.
Když stáli nad městem, Anna se opřela o Davidovo rameno.
„Pamatuješ, jak jsme se tady málem rozešli?“
„Pamatuju.“
„A teď jsme manželé.“
David se usmál.
„Asi jsme potřebovali trochu zabloudit, abychom zjistili, kam vlastně chceme dojít.“
O několik let později se jejich byt začal plnit dětským smíchem.
Nejdřív se narodila malá Klárka.
David tehdy poprvé pochopil, že existuje člověk, kterého může milovat ještě víc než Annu.
A Anna mu o pár měsíců později řekla:
„To není možné.“
„Co?“
„Že ji miluješ víc než mě.“
David se zasmál.
„Dobře. Tak jinak. Tebe miluju jinak.“
„To už zní lépe.“
Později přišel na svět i jejich syn Matěj.
Někdy byli unavení. Někdy se pohádali kvůli úplným maličkostem. Někdy měli pocit, že jejich dům připomíná spíš hřiště než domov.
Ale každý pátek večer, když děti usnuly, si udělali čaj a sedli si spolu k oknu.
Jednou Anna otevřela starou zásuvku a vytáhla kresbu, kterou jí David namaloval ještě před svatbou.
Byla na ní ona u klavíru.
„Pořád ji máš?“ zeptal se.
„Samozřejmě.“
„Je hrozná.“
„Není.“
„Je.“
Anna se usmála.
„Je krásná. Protože jsi ji nakreslil ty.“
Venku právě projížděla tramvaj a její světla na okamžik osvítila pokoj.
Anna se podívala na Davida.
„Víš, co mě napadlo?“
„Co?“
„Kdybych tehdy tu tramvaj stihla bez problémů, možná bychom se nikdy nepotkali.“
David ji vzal za ruku.
„Tak ještě že jsi ji nestihla.“
A za oknem dál žilo Brno – stejné město, v němž se před lety dva mladí lidé náhodou potkali.
Jen jejich život už byl úplně jiný.
Protože někdy láska nezačíná velkým okamžikem.
Někdy začne jedním deštníkem, několika notami a tramvají, která měla zpoždění.
