Článek
Vyrazili jsme na snídani do naší oblíbené restaurace. V sobotu ráno, v prosinci, mrzlo, ale nám to tolik nevadilo. Dcera byla šťastná, že dostala rodiče ven. Těšila se do dětského koutku a my šlapali naše první ranní kilometry. V kočárku jí bylo teplo, neprotestovala, ani když jsme najeli na cyklostezku. Na cyklostezku, která vedla 2 km kolem řeky. V normální lidskou hodinu zde bývá docela rušno. V 8 ráno v prosinci zde ale nebyla ani duše. Tedy nebyla, než jsme si všimli staršího muže, ležícího u kraje stezky. Ležel v trávě, mráz ho už stačil zbarvit na bílo. Nebyl to vůbec pěkný pohled.
Vypadal podnapilý, ale ne zanedbaný. Na nás vůbec nereagoval. Naše ranní pohoda byla pryč. Zavolala jsem záchranku, bylo pod nulou a on nereagoval ani na štípnutí. Měla jsem obavu, jak by to dopadlo, kdyby tam ležel další hodinu. Sanitka dojela tak blízko, jak to jen šlo, zdravotníci pána naložili a my jsme pokračovali dál. Dopoledne již bylo takové jiné, přemýšlím stále, jestli byl jen opilý, nebo jestli se měl nějaké jiné zdravotní komplikace.
Tento příběh je už pár let starý, ale vždy když napadne první sníh, vzpomenu si na něj a jsem ráda, že jsme tenkrát ráno vylezli z postele tak brzy.
