Článek
V následujících dvou dekádách přijala přes 20 000 dětí. Tato epizoda spustila viditelnou, přes hranice organizovanou humanitární infrastrukturu, která vznikla na troskách sovětského utajování a ekonomického kolapsu.
Roku 1986 došlo v ukrajinském Černobylu k havárii reaktoru. Fallout zasáhl území se zhruba sedmi miliony obyvatel a třemi miliony dětí; významná část spadu ale dopadla na sousední Bělorusko. Během prvních let - tehdy společný - stát rozsah zamlčoval. Obrat přišel na jaře 1989: únorové běloruské deníky poprvé otiskly mapy kontaminace, Pravda je následovala o šest týdnů později, čímž se fakticky zhroutila „černobylská cenzura“. Vlastní neschopnost zajistit péči vedla k veřejné výzvě o mezinárodní pomoc a ke vzniku humanitárních sítí, které děti posílaly na léčebné a rekreační pobyty do zahraničí.
Ekonomika SSSR po roce 1986 klesala a zdravotní systém v postižených republikách neměl prostředky na dlouhodobou péči. Bělorusko neslo nepoměrnou část dopadů; odhady mezinárodních institucí dlouhodobě uvádějí, že více než 70 % spadu dopadlo právě tam. Kombinace glasnosti, regionálního tlaku a oslabení centrálního aparátu otevřela prostor pro domácí iniciativy i zahraniční partnery. V tomto prostředí se zrodila logika „děti jako diplomatický most“.
V prosinci 1989 organizovala běloruská nevládní iniciativa první „rekuperační“ cestu dětí do Indie; v listopadu 1990 byla v Minsku registrována Běloruská charitativní nadace pro děti Černobylu. Zároveň se rozběhl kubánský státní program (od března 1990). Napříč Evropou a Severní Amerikou vznikali partneři pro pobyty a léčbu dětí (např. CCI/Irskem řízené programy; britská CCLL; další regionální nadace). Roku 1997 běloruská KGB nadaci čtyři měsíce prověřovala pro údajné finanční nesrovnalosti a napojení na opozici; po nástupu autoritářství po roce 1994 se prostor pro nezávislou občanskou společnost zužoval.
Transnacionální programy vytvořily rozsáhlé sítě dobrovolníků, hostitelských rodin a lékařských pracovišť. Kuba do roku 2016 ošetřila přes 20 000 pacientů; evropské a severoamerické programy realizovaly desetitisíce pobytů, transferů léčby a materiální pomoci. Tyto aktivity zároveň politizovaly téma: režimy v Minsku a Moskvě je vnímaly jako potenciální opoziční infrastrukturu; na Západě sloužily i jako občanská diplomacie s „bývalým nepřítelem“. V Bělorusku trauma po Černobylu spoluutvářelo generaci, která se masově mobilizovala v roce 2020.
Zdroje: https://www.historytoday.com/archive/review/chernobyl-children-melanie-arndt-review; https://cubasi.cu/en/news/cubans-recall-arrivals-first-children-chernobyl?qt-masleidas_comentadas_noticias; Arndt M. Chernobyl Children: A Transnational History of a Nuclear Disaster. Matthews A, trans. Cambridge University Press; 2025.
