Článek
Na první pohled se zdá, že smích je univerzální. Když se lidé smějí, zní to podobně bez ohledu na to, jestli mluví česky, japonsky nebo španělsky. Při bližším poslechu se ale ukazuje, že realita je složitější. Smích i další vokální reakce – jako „hm“, „aha“ nebo různé povzdechy – nesou jemné, ale systematické stopy jazyka, kterým člověk běžně mluví.
Základní rozdíl je mezi spontánním a řízeným smíchem. Spontánní smích, tedy ten, který vzniká automaticky při skutečné radosti, má silný biologický základ. Vzniká jako rytmická série výdechů, často se zvukem blízkým „ha“. Tento typ smíchu je napříč kulturami překvapivě podobný a lidé obvykle nedokážou spolehlivě určit jazyk mluvčího jen na jeho základě. V tomto ohledu je smích skutečně univerzální.
Situace se mění ve chvíli, kdy smích není čistě spontánní, ale má sociální funkci – například když se někdo směje zdvořile, z rozpaků nebo jako reakci v konverzaci. Takový smích je částečně vědomě modulovaný a začíná se opírat o zvukový systém mateřského jazyka. Do hry vstupují konkrétní samohlásky, jejich otevřenost, délka i rytmus. Mluvčí jazyků s otevřenějšími vokály budou produkovat jinak zabarvený smích než ti, jejichž jazyk preferuje uzavřenější nebo zaokrouhlené samohlásky. Stejně tak se liší rytmus – některé jazyky vedou k pravidelnějšímu „slabičnému“ smíchu, jiné k více dynamickému, přízvučnému průběhu.
Ještě výraznější rozdíly najdeme u tzv. vokálních reakcí, tedy krátkých zvuků, které nejsou plnohodnotnými slovy, ale plní důležité komunikační funkce. Patří sem například souhlasné „hm“, překvapené „aha“ nebo různé přitakávací zvuky během poslechu. Tyto projevy jsou pevně zakotvené v konkrétním jazyce. Liší se nejen použitými hláskami, ale i intonací, délkou a funkcí v konverzaci. Zatímco v jednom jazyce může být běžné krátké, nízké „hm“, jinde se používá dvouslabičná reakce s výrazným melodickým pohybem. Posluchač často dokáže podle těchto drobných signálů odhadnout jazykové nebo kulturní pozadí mluvčího.
Klíčovou roli zde hraje prozodie – tedy intonace, rytmus a melodie řeči. I když samotné zvuky nejsou slovy, nesou „melodii“ mateřského jazyka. Ta ovlivňuje, jak lidé zvyšují nebo snižují hlas, jak dlouho drží jednotlivé zvuky nebo jak rytmizují své reakce. V důsledku toho může mít i zdánlivě univerzální projev, jako je smích, jemný „přízvuk“.
Z pohledu lingvistiky a kognitivních věd je tedy smích zajímavým příkladem jevu na pomezí biologie a kultury. Jeho jádro je univerzální a sdílené napříč lidstvem, ale jeho konkrétní podoba se v sociálním kontextu tvaruje podle jazyka, který používáme každý den.
Smích tak není jen projevem emocí. Je také nenápadným nositelem identity – podobně jako přízvuk v řeči prozrazuje, odkud pocházíme, může i způsob, jakým se smějeme nebo reagujeme drobnými zvuky, nést otisk našeho jazykového světa.
Zdroje:
Bryant, G. A., Fessler, D. M. T., Fusaroli, R., Clint, E., Amir, D., Chávez, B., Denton, K. K., Díaz, C., Duran, L. T., Fanćovićová, J., Fux, M., Ginting, E. F., Hasan, Y., Hu, A., Kamble, S. V., Kameda, T., Kuroda, K., Li, N. P., Luberti, F. R., … Zhou, Y. (2018). The Perception of Spontaneous and Volitional Laughter Across 21 Societies. Psychological Science, 29(9), 1515-1525. https://doi.org/10.1177/0956797618778235
https://www.researchgate.net/publication/233650028_Non-lexical_conversational_sounds_in_American_English
Bryant GA, Bainbridge CM. 2022 Laughter and culture. Phil. Trans. R. Soc. B 377: 20210179. https://doi.org/10.1098/rstb.2021.0179
