Článek
Podotýkám, že knížku, která se stala předlohou filmu, jsem nečetla, ale vím alespoň přibližně, v jakých bodech se od ní film odchyluje (ve většině). Navíc je třeba dodat, že původní služka, která je vypravěčkou - pamětnicí knižního příběhu, je sama označována za nespolehlivou vypravěčku, která si leccos přibarvila. Co všechno si ale přibarvili filmaři, nad tím místy zůstává rozum stát.
Tentokrát to přitom nebude ani tak o kostýmech. Na módu počátku 20. století nejsem odborník, takže mi některé detaily mohou unikat. Už úvodní záběr je ale docela výmluvný: mladé ženě se utahuje korzet. Přitom ani nejde o 19. století v matematickém smyslu slova; historicky dejme tomu ano, starý svět nekončí úderem půlnoci roku 1900. Jenže opravdu se musí tato doba představovat právě tímto způsobem? Obrázky žen, kterým někdo drasticky stahuje pas, bývaly jen dobovými karikaturami. Samozřejmě se to mohlo stát, zvlášť pokud chtěla žena dosáhnout mimořádně úzkého – respektive v tehdejším ideálu především plochého – pasu. Jen to rozhodně nebyla univerzální každodenní zkušenost každé ženy v korzetu.
A tím se dostáváme k opravdovým perličkám.
Hlavním hrdinkám má být na začátku příběhu patnáct let. Jenže obě herečky, které tyto patnáctileté dívky ztvárňují, jsou o více než deset let starší. To samozřejmě zásadně mění vyznění všeho, co následuje. Můžete divákovi pětsetkrát zopakovat, že postavě je patnáct, ale mezi patnácti a pětadvaceti lety je u prakticky každého zdravého člověka takový rozdíl, že ho prostě nelze úplně zamaskovat, nevidět.
Pak tu máme vysokého státního úředníka - otce té bohaté slečny - který žije s rodinou v Praze. Už to je podané poněkud zvláštně. Vysoce postavení úředníci samozřejmě mohli bydlet velmi komfortně a ve velkých bytech či domech, ale to, co film ukazuje, je úplně jiná liga. Luxusní pražský úřednický byt totiž může státní zámek Slatiňany zahrát asi stejně přesvědčivě jako pětadvacetiletá žena patnáctileté pískle.
Od té chvíle je prostorové měřítko filmu zkrátka mimo. Kamera se sice snaží být úsporná, zabírá menší místnosti a omezuje velké celky, jenže zámek nelze úplně schovat. Pořád je patrné, že jsme ve velkém aristokratickém sídle, nikoli v pražském měšťanském bytě.
Zajímavé je, že počet služebnictva naopak odpovídá spíš běžnému bohatšímu domu než megasídlu tohoto typu. Když se podíváte na fotografie bohatých rodin z konce 19. a počátku 20. století, které skutečně žily ve velkých venkovských domech typu toho, co známe třeba z Downton Abbey, bývá služebnictva z dnešního pohledu až neuvěřitelné množství. V Downton Abbey je například zobrazováno přibližně dvanáct sluhů z celekm 40. U opravdu velkého sídla tedy nešlo jen o kuchařku, lokaje a několik univerzálních děveček.
Ve filmu však dostáváme podivně neurčitou sestavu: kočího, který vlastně nemá příliš co dělat, protože se málokdy někam jezdí; sluhu, který by naopak práce měl mít poměrně dost, ale film to moc neukazuje; několik děveček pro všechno a kuchařku, která je alespoň svébytnou postavou, takže tam už můžeme mluvit o legitimní umělecké volbě. Kuchařka měla ale nejblíže k buržoazii ze služebnictva, tak to je volba spíše zvláštní.
Problém je v tom, že pokud už máte domácnost dostatečně velkou na takové množství personálu, očekávali bychom jasnější hierarchii a rozdělení práce. Někdo má na starosti pokoje a oděvy, někdo kuchyň, někdo hrubší a špinavější práce včetně vynášení nočníků a dalšího odpadu. Když jsou všichni tak trochu „služky pro všechno“, působí to nejen historicky neurčitě, ale zároveň by takové uspořádání mohlo ve skutečné domácnosti snadno vytvářet spory o povinnosti a postavení. Film s tím ale nijak nepracuje. Přenesli děj do Prahy, kde byla jedna z nejzajímavějšcíh situací co se týče hierarchie služebnictva, ale bohužel se ani nepokusili to zachytit.
Takže zatím máme státního úředníka se šlechtickým bydlením a domácnost s podivně neurčitou strukturou služebnictva.
A potom přichází svatba a sex.
Dcera z této úřednické rodiny se má asi v sedmnácti letech vdát proti své vůli. Samo o sobě to samozřejmě nemožné není. Jenže film nijak přesvědčivě nevysvětluje proč. Pokud je její otec opravdu tak bohatý a společensky zajištěný, jak nám prostředí naznačuje, měla by právě její rodina patřit k těm, které mají poměrně slušnou možnost mezi nápadníky vybírat.
Sňatky proti vůli dcery samozřejmě existovaly, ale obvykle za nimi byl nějaký konkrétní zájem: peníze, majetek, rodinná strategie, společenský vzestup, záchrana rodinných financí. Pak by dávalo smysl říct: ano, holka ho nechce, ale rodina toho muže potřebuje. Jenže tady taková motivace prakticky chybí. Přemlouvání by se dalo pochopit třeba i u starší neprovdané ženy, jejíž rodina má strach, že už jinou příležitost nedostane. Jenže tady jde naopak o velmi mladou dívku - byť tak vážně nepůsobí.
Výsledek tedy působí skoro tak, že provdali dítě a následně se diví, že manželství nefunguje.
Ještě zvláštnější je tlak na těhotenství. Po třech měsících manželství už se řeší, proč není těhotná, jako kdyby každá žena musela prakticky okamžitě otěhotnět. Jenže po třech měsících sňatku mohla být reálně těhotná třeba dva měsíce – a v tak rané fázi by to sama nemusela s jistotou vědět, natož aby to mohlo spolehlivě vědět celé okolí. Film se ale místy tváří, jako kdyby měli k dispozici každodenní laboratorní těhotenské testy. Běžně by těhotenství neřešili dříve než po půl roce až roce, tím spíš, že nejde o královskou rodinu.
A ještě před svatbou přijde jedna z nejbizarnějších situací. Úřednická slečna požádá svoji služku o informace o sexu. Dobře, to bych ještě přijala. Mladá žena se může stydět zeptat matky a služka pro ni může být dostupnější zdroj informací.
Jenže služka jí sdělí, že je sama nezkušená a zřejmě je mezi personálem jedinou pannou. A reakce paničky? Místo aby se obrátila na některou ze zkušenějších služek, požádá právě tuto dívku, aby o panenství přišla a potom jí přišla poreferovat, jaké to bylo.
Mnohé služky si svého panenství docela vážily. To, že už se možná blížily politické a společenské otřesy a některé starší normy se měly postupně proměňovat, samozřejmě dotyčné nemohly předem vědět.
Navíc byla počestná, zdravá a spolehlivá mladá služka pro domácnost spíš výhra než problém. Rodina rozhodně neměla žádný logický důvod podporovat ji v tom, aby si začala vodit milence, riskovala těhotenství nebo pohlavní nemoc. Ještě v dobách, kdy se mechanismům infekčních chorob nerozumělo tak jako v roce 1914, se při přijímání služebnictva hledělo alespoň na to, zda člověk působí zdravě a mravně spořádaně. Tady si domácnost sama vytváří přesně ta rizika, kterým by se normálně snažila vyhnout.
V knižní předloze přitom podle všeho funguje děj podstatně obyčejněji – a právě proto uvěřitelněji. Služka se zamiluje do panského syna, otěhotní s ním a následně odjede z jejich poměrně malé panské domácnosti na venkov. To je situace, která do tehdejší sociální reality zapadá mnohem snáz. Jenže to by asi bylo příliš prosté.
A pak přišla nutrie.
Přečetla jsem několik recenzí filmu a ani jedna, kterou jsem našla, se nad touto scénou nepozastavila. Služka totiž dřepí u Vltavy vedle nutrie. Jenže nutrie se tu začaly hospodářsky chovat až později (1924) a jejich známá volně žijící populace u Vltavy je záležitostí, kteoru můžeme datovat nejdříve od 70. let 20. století. Představa, že kolem roku 1914 sedí pražská služka na břehu řeky vedle nutrie, je tedy časově úplně mimo.
Nevím, jestli to filmaři nechali ve scéně jako nějaký easter egg a čekali, kdy si toho někdo všimne.
Tak tento moment právě nastal.
Další čtení:
Lenderová, Milena, Marie Macková a Tomáš Jiránek. Z dějin české každodennosti: Život v 19. století. Praha: Karolinum, 2013.
https://www.prahain.cz/magazin/kde-zili-slavni-legendarni-kristian-nezvladl-beh-casu-dobrovolne-zvolil-samotu-v-obrovskem-byte-v-maiselovce-2511.html
https://encyklopedie.praha2.cz/stavba/1372-dum-u-dvou-tisic-rasinovo-nabrezi-cp-200078-cp-198070
