Článek
Nicole dochází k závěru, že AI podléhá všem nástrahám lidského výzkumu, aniž by měla lidskou schopnost uplatnit při posuzování pramenů „good judgment“. Přitom sama ve stejném videu nabízí drobný příklad toho, jak snadno chybuje člověk: správně připomíná francouzský původ slova beef, ale rozdíl mezi cow a beef vysvětluje vlivem francoužštiny na jazyk bohatých lidí v 19. století, přestože beef proniklo do angličtiny ze středověké francouzštiny o necelé tisíciletí dříve!
Člověk tedy může citaci stejně jako AI nedohledat z lenosti, splést, nebo propojit správný fakt s chybným vysvětlením. A lidský historik má navíc jednu zvláštní nevýhodu: žije v přítomnosti a zná tedy budoucnost zkoumaného období.
O historikovi se obvykle říká, že si musí hodně pamatovat. Data, jména, události, prameny, souvislosti. Jenže pro pochopení minulosti může být daleko důležitější opačná schopnost: umět zapomenout. Fakta z minulosti si můžu kdykoliv dohledat, ale představit si, že něco nevím, že něčmu nepřisuzuji moderní asociace a významy, je vážně pekelně těžké.
Historik totiž ví něco, co lidé v minulosti nevěděli: co následovalo. Rok 1847 pro nás automaticky stojí před rokem 1848. U železnice víme, že se prosadí. U medicíny známe bakterie. Víme, které politické projekty uspěly, kteří autoři se stanou slavnými a které teorie budou později zavrženy. Současník však nic z toho nevěděl.
Právě znalost výsledku může minulost zkreslovat. Události pak snadno čteme jako kroky k něčemu, co nám připadá nevyhnutelné, přestože tehdejším lidem byla budoucnost otevřená. Rok 1847 nebyl „předvečer revoluce“. Byl to prostě rok 1847.
Ještě obtížnější je zapomenout naši vlastní současnost. Historik žije v dnešních představách o rodině, soukromí, práci, těle nebo individualitě. I když ví, že jsou historicky podmíněné, zůstávají jeho každodenní zkušeností. Snadno proto doplňuje do minulosti významy, které tehdejší lidi nikdy nenapadly - o věcech zkrátka často přemýšleli jinak, někdy kardinálně odlišně.
Historická práce proto vyžaduje něco jako kontrolované zapomínání. Při rekonstrukci určité situace je třeba odložit vše, co její aktéři ještě vědět nemohli, a ptát se: Co tehdy bylo známo? Jaké pojmy existovaly? Jaké možnosti se zdály reálné? Co ještě nebylo rozhodnuto?
V tomto ohledu je zajímavá i umělá inteligence. Často se jí vytýká, že nemá lidskou zkušenost. To je skutečné omezení, ale zároveň může být v něčem výhodou: nemá vlastní prožitou současnost, kterou by automaticky promítala do minulosti. Dnešní LLM modely samozřejmě přebírají současné předpoklady a způsoby interpretace z textů, na nichž byly trénovány. Dosavadní experimenty s AI se zaměřovaly na práci podobnou člověku: přepisování psaných textů, analýzu. Jenže to je podle mě škoda, měli bychom naopak využít toho, že AI nemyslí jako člověk. Nemá vlastní životní zkušenost, která by jí připadala samozřejmá. Nebo nemusí mít.
Lze si proto představit model, který by například neznal nic vytvořeného po roce 1840. Nešlo by o současnou AI, které pouze řekneme, aby „předstírala“, že je rok 1840, protože ta stále ví, co se stalo potom, stejně jako my. Skutečně časově uzavřený model by to nevěděl. Nevěděl by, že přijdou revoluce roku 1848, že železnice zvítězí nebo které vědecké teorie se později prosadí. Nežil by jako člověk roku 1840 a chyběla by mu řada samozřejmých zkušeností tehdejšího života. Měl by však něco, čeho historik dosahuje jen velmi obtížně: skutečnou nevědomost o budoucnosti.
To by mohlo být pro historický výzkum překvapivě cenné. Zeptáme-li se dnešního člověka nebo dnešního modelu, zda měla železnice roku 1840 budoucnost, oba už znají odpověď. Model omezený na prameny dostupné do roku 1840 by ji musel teprve odhadovat podle tehdejších zkušeností, očekávání a možností. Mohl by se dokonce mýlit — a právě taková chyba by někdy mohla být historicky zajímavější než naše dnešní správná odpověď.
Historickým cílem totiž není vždy jen zjistit, co bylo objektivně pravda. Někdy potřebujeme zjistit, co bylo v určitém okamžiku rozumné považovat za pravdu.
To ukazuje širší paradox historické práce. Historik se musí mnoho naučit, ale zároveň musí vědět, kdy část svých znalostí odložit. Při studiu roku 1840 musí na chvíli zapomenout rok 1841 i všechno, co přišlo po něm - revoluce, války, rozpad států, vzestup a pád režimů.
Zdroje:
Nicole Rudolph: Why Using AI for History is a Dangerous Mistake: https://www.youtube.com/watch?v=efdET1cI7Hg&t
Michlová, Marie. „Current Role of AI in the Historical Sciences and Research“. 2026. Teorie vědy Theory of Science 48 (1): 79–107. https://doi.org/10.46938/tv.2026.643.
