Článek
Naopak patří k nejpochopitelnějším představám spojeným se smutkem: co kdyby se ještě jednou otevřely dveře a ten člověk se vrátil? Romantická literatura měla pro podobná přání zvláštní slabost a nechávala je splnit.
Jedním z nejslavnějších příběhů tohoto druhu je Lenora Gottfrieda Augusta Bürgera z roku 1774. Balada vznikla ještě před tím, než se v Jeně začal formovat německý romantismus, literární historie ji proto obvykle řadí spíše ke Sturm und Drang. Překládala se, předělávala a napodobovala v celé řadě zemí a právě prostřednictvím těchto proměn se stala jedním z textů, na nichž různé národní literatury zkoušely, jak má jejich vlastní romantická poezie vlastně znít.
Bürgerův příběh je přitom prostý. Lenora čeká na svého snoubence Wilhelma, který se nevrátil z války. Ostatní vojáci přijíždějí domů, ale on mezi nimi není. Lenora propadá zoufalství a obrací svou bolest proti Bohu. Potom Wilhelm skutečně přijede. Objeví se v noci a vyzve ji, aby s ním nasedla na koně. Následuje zběsilá cesta temnou krajinou, která končí na hřbitově. Wilhelm patří už k mrtvým a Lenoru veze za sebou.
Právě v tom spočívá jeden z nejpůsobivějších paradoxů celé balady. Lenora chce, aby láska zvítězila nad smrtí, a její přání se skutečně splní. Jen opačně, než doufala. Smrt nevydá Wilhelma zpátky životu; Wilhelm naopak odvede Lenoru do svého světa.
Českému čtenáři připomene tento děj samozřejmě Erbenovy Svatební košile. Také tam dívka čeká na nepřítomného milého, stejně po něm zoufale touží a její přání se splní. Milý přichází v noci, naléhá na rychlý odchod a odvádí ji temnou krajinou ke hřbitovu. Podobnost základní situace je nápadná: touha po milovaném člověku otevře hranici mezi živými a mrtvými.
Erben ovšem nechává svůj příběh skončit jinak. Jeho dívka přežije. Není to šťastný konec v běžném slova smyslu – po romantickém shledání nenásleduje svatba, ale noc mezi mrtvými a boj o život – přesto jde proti Bürgerovi o zásadní změnu. Erbenova hrdinka dokáže pochopit, kam se dostala, obrátí se k Bohu a je zachráněna. U Bürgera vede překročení hranice ke smrti, u Erbena ještě existuje cesta zpět.
Mezi rokem 1774 a Kyticí neleží literární vakuum. V Británii vypukla první skutečná „lenorovská horečka“ už roku 1796. Během jediného roku vzniklo šest anglických překladů, které se objevily v jedenácti různých publikacích. Jedním z překladatelů byl Walter Scott; jeho William and Helen byla vůbec první publikovanou prací budoucího autora Waverley. Jinou verzi, kterou vytvořil John Thomas Stanley, doprovodily tři rytiny Williama Blakea.
Stanley například nechtěl nechat Lenoru prostě zahynout. V jeho verzi se na konci objeví anděl, přiměje ji k vyznání víry a Lenora se probudí ze svého děsivého snu. Tragický příběh tak dostává možnost nápravy – a z hlediska pozdějšího srovnání s Erbenem je pozoruhodné, že taková potřeba „zachránit“ hrdinku se objevila už na konci 18. století.
Walter Scott šel jinou cestou. Zaujala ho především rychlost a zvuk Bürgerovy poezie. Německá Lenora je plná opakování, zvolání a prudkého rytmu; během jízdy se vrací slavná formulace, že mrtví jedou rychle. Scott tuto stránku textu ještě posílil vlastním „Tramp! tramp!“ a „Splash! splash!“. Nešlo mu jen o význam slov, ale o to, aby čtenář jízdu téměř slyšel.
To byl ostatně jeden z hlavních důvodů evropského úspěchu Lenory. Její překlad nebyl jen otázkou slovní zásoby. Překladatelé museli rozhodovat, jak ve vlastním jazyce napodobit cválání, opakování, citoslovce, náhlá zrychlení a místy záměrně hrubý, „lidový“ tón. Bürger tak poskytoval nejen příběh, ale i zkoušku toho, co může básnický jazyk dokázat.
Velmi dobře je to vidět ve Slovinsku. Žiga Zois se pokusil o překlad už roku 1790, ale dospěl k názoru, že slovinština je pro takový úkol ještě příliš hrubá a nedostatečně rozvinutá. O čtyřicet let později se k Lenoře vrátil France Prešeren a vytvořil překlad, který se proslavil právě zvukovou dynamikou.
Ukrajinec Pavlo Bileckyj-Nosenko chápal svou Ivhu z roku 1828 jako zkoušku, zda ukrajinština dokáže vyjádřit Bürgerovu jednoduchost a sílu i zoufalství ženy hnané až k hrobu. V ukrajinském prostředí měla taková otázka navíc politický rozměr, protože souvisela s vymezováním vlastní literární kultury vůči ruštině.
Také v Rusku se Lenora stala předmětem skutečného literárního sporu. Vasilij Žukovskij, jedna z klíčových postav raného ruského romantismu, vytvořil uhlazenější a více literárním normám přizpůsobenou verzi. Proti ní stála individualizovanější Olga Pavla Katenina z roku 1816 a do sporu se později zapojil také Puškin.
Puškinovi vadila Kateninova hrubost a příliš lidový tón. Znepokojovala ho konkrétnost šibenice a drsných obrazů tam, kde byli čtenáři zvyklí na uhlazenější poetický svět. Spor o Lenoru se tak změnil ve spor o hranice vysoké literatury: může poezie používat jazyk, který působí lidově, drsně a místy téměř nevkusně?
Ve slovanských zemích se přitom měnil i ten nejzákladnější znak hrdinky – její jméno. Z Lenory vznikaly Svetlana, Olga, Lyudmila, Ivha, Malwina, Lenka nebo Milica. Změna jména pomáhala přesunout příběh z cizího prostředí do domácího. Německá Lenora se stávala ruskou, polskou, ukrajinskou, českou či chorvatskou hrdinkou. Z překládané básně vznikala domácí balada.
Úplně jinak naložili s Bürgerem Italové. Giovanni Berchet použil Lenoru roku 1816 v Lettera Semiseria, textu, který se stal jedním ze zakládajících dokumentů italského romantismu. Nešlo mu o doslovnost. Překlad měl podle něj zachovat cizost původního díla, ale zároveň přimět domácí jazyk, aby objevil vlastní možnosti.
Jeho Lenora je přitom místy ještě teatrálnější než Bürgerova. V závěru z mrtvého Guglielma odpadává zbroj a před dívkou se odhaluje lebka a kostra. Hrůza je záměrně přehnaná, téměř spektakulární. Berchet zároveň zesiluje erotický podtext. Rozhovor hrdinky s jezdcem se výrazněji soustředí na svatební lože a během jízdy se dívka tiskne k milovanému na koni. To, co je u Bürgera jen naznačeno, se v italské verzi stává mnohem viditelnějším.
Ve Francii přišel výraznější zájem o Lenoru poněkud později. Gérard de Nerval vytvořil kolem roku 1830 hned pět různých překladů, tedy v době, kdy francouzský romantismus získával výraznější politický a národní rozměr. Francouzské verze během první poloviny 19. století postupně směřovaly od snahy co nejvěrněji zachytit obsah k mnohem vědomějším experimentům s výrazem, zvukem a formou.
Ve Španělsku se naproti tomu Bürger prosazoval později a slaběji, především od 40. let 19. století a často přes francouzské prostřednictví. Stopa Lenory vedla nakonec i za oceán díky E. A. Poemu.
Teprve v tomto evropském kontextu začnou Svatební košile vypadat opravdu zajímavě. Ne jako izolovaný český příběh, který se náhodou podobá jedné německé básni, ale jako součást mnohem širšího světa romantických balad, v němž se motiv mrtvého milého neustále překládal, přesazoval a měnil.
To ještě neznamená, že bychom mohli ze Stübeho studie jednoduše odvodit přímou závislost Erbena na Bürgerovi. Studie Svatební košile neanalyzuje a takový závěr by vyžadoval vlastní pramenné doložení. Ukazuje však velmi dobře prostředí, v němž podobné látky po Evropě cirkulovaly a v každé kultuře získávaly vlastní podobu.
Bürgerova Lenora chtěla, aby se mrtvý vrátil mezi živé, a nakonec sama odešla mezi mrtvé. Erbenova dívka se dostane téměř na tutéž hranici, ale dokáže ji překročit zpátky, takže jako jediná ze všech se sama ubrání zlu. U Žukovského a Stanleyho se dívka na konci probudí - a oba tedy převádějí příběh do realističtější podoby.
Zdroje:
Stübe, Raphael. „The Translation of Gottfried August Bürger’s ‚Lenore‘ and European Romanticism.“ European Romantic Review 37, no. 1 (2026): 51–68. DOI 10.1080/10509585.2026.2618856.
Drews, Peter. „G. A. Bürgers Lenore in der slavischen (Vor-)Romantik.“ Arcadia 1 (1990): 10–28.
Juretschke, Hans. „Comentario a tres traducciones de la balada Lenore, de Gottfried August Bürger.“ Filologia Moderna 16 (1975): 91–132.
