Článek
Rakousko má, a tím spíš v zemích, kterým vládlo, daleko horší reputaci. Přebujalé úřady, zákony zakazující prakticky všechno, zejména jakékoliv národnostní nároky a svobodné vyjadřování.
A kde se doopravdy lépe žilo? Podívejme se na Británii optikou Rakouska a naopak.
Anglie - země prakticky anarchistická. Respektive vládne jediná věc, tedy peníze. A tím nemyslím jen to, že s majetkem si můžete víc dovolit, dokonce svobody, to totiž platí ve většině zemí i dnes. Ale spíš opačně, když peníze chybí, nikdo vám nepomůže. Prakticky kdokoliv může jakkoliv podnikat, vyjma pár věcí, o kterých se hrozně diskutovalo, proč mají výjimku - určitou dobu třeba platil zákaz dovozu obilí apod. I z toho se lidi mohli zvencnout, jak si stát dovoluje do toho mluvit.
Mezitím v Rakousku nebylo prakticky nic, do čeho by stát, a dost efektivně, nemohl a nechtěl mluvit. Jenže bylo to tak zlé, jak je prezentováno? Povinnost celkem řádných úředních zápisů, dokladů patří dnes mezi samozřejmosti, naopak dnes je snad v každém státu ještě daleko víc byrokracie než v tehdejším Rakousku, takže z dnešního pohledu šlo spíš o snahu o maximální evidenci. V podstatě to nebylo špatné v mnoha ohledech, stát měl přehled o obyvatelstvu, mohl díky tomu regulovat hospodářství a předvídat budoucí vývoj.
Naproti tomu Británie poprvé zkusila zavést sčítání lidu roku 1841 a byla to naprostá katastrofa, lidé se na to vykašlali. Nebyli zvyklí na to, že by někdy měli někomu něco hlásit. Dokonce matriční záznamy byly polovičaté, doslova, spousta narozených, zemřelých i novomanželů se nikdy do žádných záznamů nedostala, protože úředník si v pátek řekl, že do pondělka to určitě nezapomene. Navíc narozené děti se hlásily až po křtu, takže řada z nich se zápisu vůbec nedožila.
Podnikání - tady se asi projevovala regulace ve formě rakouských úřadů nejvíce, protože většina podnikání byla více či méně kontrolovaná, na spousty věcí jste potřebovali licence, což je na jedné straně buzerace, příležitost ke korupci, ale samozřejmě i určitá záruka, že jde o školeného pracovníka. Co se týče školství, rozdíl byl obrovský, v Británii opět žádné regulace, učit mohl kdo chtěl co chtěl, výuka nebyla povinná. Rakousko samozřejmě už na začátku 19. století s povinným vzděláváním počítalo, od učitelů požadovala splnění minimálně toho, co bychom dnes označili za pedagogické minimum. Byla tu řada učitelů bez ní a policie po nich kupodivu dost šla. Buzerace? No ano, ale na druhé straně se nemohlo stát, že k někomu chodily děti a mladiství a nikdo neřešil, kdo tam s nimi co dělá, jako to bylo v Británii.
Přitom zákony byly v Británii sice těžko vymahatelné a spíš nástrojem svévoli mocných, nicméně tresty mohly být často o hodně přísnější. Možná je to můj bias vycházející z malých zkušeností, ale zdá se mi, že v Rakousku dost často tresty dokonce promíjeli při prvním napomenutí. Tedy policie odhalila nějaké nekalé praktiky, ale ne vždy okamžitě následoval proces, jak bychom čekali. V Anglii, když už se něco řešilo, tak pořádně. Trest smrti nebyl žádnou výjimkou, byť v tichosti se taky pak odsouzenci propouštěli a posílali do zahraničí.
Morálka - tady je situace překvapivě srovnatelná. Reálně nízká úroveň zbožnosti, morálku určovala spíš společnost. Zdá se, že v Rakousku byla větší tolerance předmanželské sexuality, probíhala-li mezi budoucími manželi, a to dokonce ve vrstvách, které byly v Anglii mnohem cudnější. Jinými slovy, mnohem spíš než v Británii se tolerovala a přehlížela předmanželská sexualita, a to dokonce u středostavovských mladých dívek Čímž nechci říct, že tak žila většina, ale ta část, která ano, tak nebudila takový rozruch jako v UK. Ruku v ruce s tím je překvapivá ochota jejich ctitelů si je potom vzít. Jako kdyby manželství bylo vnímáno jako součást nenáviděného úřednického šimlu a správný český vlastenec bojuje s rakouskými úřady tak, že na to s budoucí ženou vlítnou čtvrt roku před stavbou. Svatba skutečně připomínala spíš církevně-úřední formalitu, mnohdy reálně život dvojice příliš nezměnila, svatební cesty se ve společnosti teprve zabydlovaly.
Takže verdikt, kde bylo líp?
To záleží. Ano, v Británii byla svoboda slova a silná autocenzura. V Rakousku trvá cenzura, která dělala zajímavějším cokoliv, včetně banalit, které lákaly jen statusem ilegálního textu. To je naprd. Svobodná britská literární společnost nevyprodukovala nic, co by vedlo k nějakému radikalismu ani revoluci, to už víme. A tady to bylo přesně naopak, čím silnější cenzura, tím horší odboj proti „režimu“. Tedy zpětně bych to zhodnotila jako zásadní chybu.
Úřady a policie - bez ohledu na cenzuru - jsou nevyhnutelnými atributy moderní společnosti. Podnikání bylo těžší a regulované, mimořádné zbohatnutí na nějaké spekulaci prakticky vyloučené - zároveň pád na dno stejně pomalý a záchytná síť byla alespoň nějaká. Kupříkladu nepopulární zákon, který znemožňoval rychlou mobilitu, ve skutečnosti zajišťoval, že chudí dostávali od své domovské obce podporu. V Británii jste si mohli jít prakticky kamkoliv, ale státní „pomoc“ byla snad jedině ve formě vězení, tzv. donucovací pracovny. V Praze jsme taky jednu měli, ale nebyl to takový fenomén, protože trh práce nebyl tak divoký, ani průmysl. Výdělky nebyly tak astronomicky vysoké, ani tak katastrofálně nízké právě proto, že výroba byla relativně malá, omezená, licencovaná, hlídaná. Byla tu spousta chudých lidí, kteří byli velmi omezení v tom, co mohli dělat, což drtilo hlavně nižší střední vrstvy, ale dělníci se nikdy nedostali na takové dno jako velká část britské městské chudiny.
Abychom to tedy shrnuli, být bohatým bylo samozřejmě lepší v jakékoliv zemi, ale zbohatnout bylo snazší v Británii, jednoznačně, a bohatý Brit měl víceméně volné pole působnosti v prakticky čemkoliv. Hranice byly dané jen zachováním jeho cti. Rakušan měl mnohem méně příležitostí zbohatnout i zkrachovat. Být chudým bylo určitě lepší v Rakousku, protože v Británii šlo vyloženě o život: nulová podpora ze strany státu, čím jste byli chudší, tím byla naopak citelnější represe a omezení.
Cvrcek T. Wages, Prices, and Living Standards in the Habsburg Empire, 1827–1910. The Journal of Economic History. 2013;73(1):1-37. doi:10.1017/S0022050713000016
Hearts and Minds: The Politics of Everyday Life and Chartism, 1832–1840. Labour History Review 74, 27-43(2009).
