Článek
Tento obraz je ale spíše kulturním dědictvím 19. století než popisem toho, jak evoluce skutečně funguje. Moderní evoluční biologie chápe evoluci nikoli jako proces směřující k větší dokonalosti, ale jako neustálou adaptaci na konkrétní podmínky, v níž se znaky nejen získávají, ale také ztrácejí, redukují nebo mění svůj význam.
Ztráta znaků je přitom běžným a opakovaným jevem. Pokud určitá struktura přestane přinášet selekční výhodu, přírodní výběr ji přestane aktivně udržovat. Evoluce totiž nepracuje s kategoriemi „lepší“ nebo „horší“, ale s jednoduchou otázkou: zvyšuje tento znak reprodukční úspěch v daném prostředí, nebo ne? Pokud odpověď zní ne, může dojít k jeho postupné redukci, funkčnímu oslabení nebo úplné ztrátě.
Je důležité zdůraznit, že tato ztráta není návratem k minulému stavu. Evoluce nemá paměť ani cíl, ke kterému by se vracela. Redukce znaku není krokem zpět, ale krokem stranou – reakcí na změněné podmínky. Organismus se nestává „primitivnějším“, pouze jinak optimalizovaným. To, co z lidské perspektivy může působit jako úpadek, je z evolučního hlediska často výhodná specializace.
Typickým příkladem je ztráta smyslových orgánů v prostředí, kde nemají funkční význam. U organismů žijících trvale ve tmě se zrak stává energeticky nákladnou strukturou bez užitku. Vývoj očí, jejich údržba i nervové zpracování obrazu spotřebovávají zdroje, které mohou být využity jinde. Pokud tedy mutace vedoucí k omezení nebo potlačení vývoje očí neohrozí přežití, může být taková změna dokonce selekčně zvýhodněna. Evoluce zde neodstraňuje „něco cenného“, ale přesměrovává zdroje tam, kde mají větší efekt.
Podobný princip lze sledovat i u ztráty pigmentace, končetin, zubů nebo celých metabolických drah. U parazitických organismů je tento proces obzvlášť výrazný. Parazit, který je dlouhodobě vázán na hostitele, nepotřebuje složité smyslové vnímání ani schopnost samostatně získávat potravu. Mnohé parazitické linie proto během evoluce ztratily části nervové soustavy, trávicí orgány nebo schopnost samostatného pohybu. Tyto organismy nejsou „degenerované“; jsou extrémně specializované. Jejich zdánlivá jednoduchost je výsledkem dlouhé evoluční optimalizace, nikoliv selhání.
Ztráta znaků neprobíhá vždy úplně. Často vznikají takzvané vestigiální struktury – pozůstatky znaků, které byly funkční u předků, ale dnes mají omezený nebo žádný původní význam. Tyto struktury mohou přetrvávat proto, že jejich úplné odstranění by bylo selekčně nákladnější než jejich ponechání v redukované podobě. Evoluce není inženýr, který by navrhoval organismus od nuly; pracuje s tím, co má k dispozici, a mění to postupně.
Z evolučního hlediska je tedy klíčové opustit představu hierarchie. Složitější organismus není automaticky „výše“ než jednodušší. Bakterie, které ztratily celé biochemické dráhy, mohou být stabilní a úspěšné po miliardy let. Vysoce komplexní organismy naopak často vykazují křehkost a závislost na specifických podmínkách. Úspěch v evoluci se neměří komplexitou, ale schopností přetrvat a reprodukovat se v konkrétním kontextu.
Tento pohled má zásadní důsledky i pro naše chápání lidské evoluce. Pokud přijmeme, že evoluce není neustálý vzestup, pak musíme připustit, že i lidská linie mohla v některých ohledech něco ztratit. Některé schopnosti jiných homininů mohly vymizet, jiné se oslabily, další se ukázaly jako slepé uličky. Neexistuje tedy důvod předpokládat, že Homo sapiens je výsledkem soustavného zlepšování; je spíše výsledkem kombinace adaptací, náhod a ztrát, které se v daném historickém okamžiku ukázaly jako životaschopné.
Někdy je výhodné něco přidat – a jindy naopak ztratit. A právě schopnost vzdát se nepotřebného je jedním z nejdůležitějších, byť nejméně intuitivních principů evolučního myšlení.
Zdroje: https://www.livescience.com/regressive-backward-evolution; https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC3768903/; https://en.wikipedia.org/wiki/Devolution_(biology)
