Článek
V antickém světě byla realita tvrdá, nepředvídatelná a plná sil, které člověk nemůže ovládat. Nemoc, válka, přírodní katastrofy a násilí jsou každodenní zkušeností. Svět není spravedlivý a nikdo ani nepředpokládá, že by být měl. Antický hrdina proto není morální autoritou v moderním slova smyslu, ale fyzickou odpovědí na chaos. Héraklés je silný proto, že jen extrémní síla může v takovém světě obstát. Je impulzivní, násilný, chybující, často trestaný, ale přesto nezbytný. Není plně člověkem – stojí mezi světem lidí a bohů – a právě tím je jeho výjimečnost legitimizována.
Středověk tento model zásadně proměňuje. Chaos světa dostává výklad a řád. Utrpení má smysl, protože je součástí božího plánu. Hrdinství se přesouvá z těla k poslušnosti a víře. Ideálním hrdinou není ten, kdo svět poráží, ale ten, kdo ho snáší. Rytíř a světec nejsou hrdiny díky síle, ale díky oddanosti vyššímu řádu. Aktivní vzpoura proti systému zde nemá místo – systém je božsky garantovaný. Hrdina je jeho nástrojem, ne korektivem. Jakákoli samostatná akce mimo řád by byla vnímána jako hřích, nikoli jako hrdinství.
Zlom přichází s novověkem. Víra přestává být univerzálním vysvětlením reality, stát se rozšiřuje, ale zároveň se stává vzdáleným a často nespravedlivým. Právě zde se rodí nový typ hrdiny: jednotlivec, který jedná mimo oficiální struktury, nikoli proto, že by chtěl svět zničit, ale proto, že systém selhává. Tento hrdina ještě nemá nadlidské schopnosti, ale má vlastní morální kompas. Klíčovým motivem se stává dvojí identita. Scarlet Pimpernel, který se navenek tváří jako bezvýznamný aristokrat, zatímco tajně zachraňuje oběti revolučního teroru, je zásadním předobrazem moderního hrdiny. Hrdinství se musí skrývat. Společnost ho potřebuje, ale nedokáže ho otevřeně přijmout. Poprvé se objevuje hrdina, který je zároveň ochráncem i narušitelem řádu.
Na přelomu 19. a 20. století se tento model začíná přesouvat z literatury do masové kultury. Zorro, který vzniká roku 1919, už není historickou postavou, ale sériovým vzorcem. Maska, symbol, opakující se konflikt, jasně čitelná role. Hrdina se stává formou, kterou lze znovu a znovu reprodukovat. Zorro je důležitý ne proto, že by byl první, ale proto, že ukazuje, jak lze hrdinství převést do populární zábavy bez ztráty jeho základní ambivalence – stále stojí mimo zákon, stále jedná ve jménu spravedlnosti.
Paralelně se rozvíjí obrazová masová kultura. Novinové stripy a ilustrace potřebují jednoduché, okamžitě srozumitelné archetypy. Hugo Hercules je v tomto ohledu klíčový mezník. Poprvé se v masovém obrazovém médiu objevuje postava, která jednoznačně překračuje lidské fyzické limity. V době industrializace, kdy se jednotlivý člověk cítí bezmocný vůči strojům, továrnám a anonymnímu systému, je to logická odpověď. Hrdina už nestačí být jen morálně lepší. Musí být objektivně silnější.
Třicátá léta tuto potřebu dále zesilují. Hospodářská krize ničí jistoty, budoucnost je nejistá a instituce selhávají. Postavy jako Phantom přidávají nový rozměr: mýtus kontinuity. Phantom není důležitý tím, kdo je, ale tím, že „je tu vždy“. Hrdina se mění v legendu, která přežívá jednotlivce. V době rozpadu světa lidé potřebují věřit, že existuje něco stálého.
Píše se rok 1938 a Superman představuje syntézu všech předchozích fenoménů. Nadlidská síla, jasná morálka, tajná identita, ikonický kostým i dlouhodobě fungující fikční svět se poprvé spojují do jediné postavy. Superman se objevuje v době hospodářské krize a těsně před válkou, kdy společnost už nechce otázky ani legendy. Chce jistotu. Superman nepochybuje, nevyjednává, prostě zasáhne. Zlatý věk superhrdinů je obdobím víry, že svět lze opravit silou a správným charakterem.
Wonder Woman, postava z roku 1941, není ženskou kopií Supermana. Je vědomým pokusem nabídnout jiný model moci. Ne sílu dominance, ale sílu pravdy, vztahů a odpovědnosti. Její existence ukazuje, že už ve válečné době bylo zřejmé, že čistě mužský model autoritativního hrdiny má své limity.
V 80. letech se tato kritika mění v otevřený cynismus. Hrdina už není řešením, ale problémem. Moc je podezřelá, násilí má následky a otázka zní, kdo dal hrdinům právo jednat. To přesně odpovídá době ztráty víry v autority a jednoduché pravdy.
Zatímco dříve byli hrdinové téměř výhradně muži a ženy fungovaly jako doplněk, v poslední době populární kultura často pracuje s opačným zjednodušením. Ženské postavy jsou automaticky silné, kompetentní a morálně nadřazené, zatímco supermani jsou redukováni na nešikovné, emocionálně nevyspělé nebo směšné figury, které se bez ženského vedení neobejdou. Starý model nadřazenosti je nahrazován novým, jen s opačným znaménkem.
Výsledkem však není hlubší hrdinství, ale jeho vyprázdnění, což reflektují negativní ohlasy na celou řadu filmů a seriálů o superhrdinech (nebo spíš superhrdinkách) v posledních letech. Pokud je síla dána předem a kompetence nevyžaduje žádnou cenu, hrdina přestává být hrdinou. Zůstávám však zatím optimistická, přehnané ženské superhrdinky bez snahy a osobních obětí jsou podle mě jen fází, která časem pomine a kinematografie se vrátí do rovnováhy a genderově vyrovnaná.
Zdroje: https://www.ebsco.com/research-starters/history/history-superhero-genre; https://medium.com/@sophiainsua/the-feminine-hero-ideal-marvels-harmful-portrayals-of-female-superheroes-605ade32f4fd; https://www.dw.com/en/from-zeus-to-batman-a-brief-history-of-superheroes/a-74745279
