Článek
Vydržela hodně, ale rozhodně nebyla bezúdržbová. Pokud by se nechala ležet jen tak, rychle by se z ní stal rezavý a těžký kus železa.
Panuje stereotyp, že ve středověku bylo všechno špinavé, ale ve skutečnosti se musela i drátěná košile pravidelně čistit. Nejoblíbenější metodou bylo vložit košili do sudu spolu s pískem, štěrkem nebo kovovými pilinami a sud dlouho rolovat. Tření odstranilo nečistoty a zbroj byla znovu použitelná.
Nezapomeňte na aviváž!
Po vyčištění přicházela na řadu péče, v dnešním pojetí jakási aviváž. Nejčastěji se používal živočišný tuk (například sádlo) nebo olej, který vytvořil na povrchu tenký film a chránil kov před korozí. Tuk měl ale nevýhodu: žluknul a zapáchal. Proto se později dávala přednost technickým olejům a mazivům.
Stejně důležité jako čištění bylo správné uložení. Drátěná košile se nesměla nechávat ve vlhku. Ideální bylo pověsit ji na pevný hák nebo figurínu, aby zůstala větraná a nezatuchla. Skříň, třeba ta dnešní, z Ikei, by tíhu několika kilo kroužků možná ani nezvládla.
Zdroje:
Claude Blair, European Armour: circa 1066 to circa 1700. London: Batsford, 1958.
David Edge, John Miles Paddock, Arms & Armour of the Medieval Knight. London: Bison Books, 1988.
https://www.metmuseum.org/toah/hd/aams/hd_aams.htm
