Článek
Teprve při vyšetření si lékař všimne zvláštního odstínu v očích. Není to prach z pouště. Je to žloutenková epidemie, která během několika týdnů vyřadila z boje víc amerických vojáků než nepřátelská palba.
Podobné scény se objevovaly všude tam, kde se lidé tísnili na malém prostoru a sdíleli vodu, jídlo i základní vybavení. Žluté zabarvení kůže a očí pozorují lékaři už velmi dlouho, ale po většinu historie nikdo přesně nechápal, co tento příznak způsobuje. V starověkých záznamech z Mezopotámie i pozdější antické medicíně se zmiňují případy náhlého zežloutnutí, které postihovalo celé skupiny lidí. Tehdejší představy mluvily o narušeném proudění žluče nebo o zkaženém vzduchu.
V devatenáctém století začal být vztah mezi játry, žlučovými cestami a žloutenkou lépe popsán díky anatomickým pitvám a klinickým pozorováním. Přesto bylo jasné, že existují situace, kdy se více lidí nakazí krátce po sobě, což naznačovalo infekční původ některých forem. A právě začátek dvacátého století přinesl první zřetelné stopy. Lékaři si všímali, že pacienti po transfuzích krve nebo po lékařských zákrocích se společným použitím jehel mají vyšší riziko onemocnění. Současně se objevovaly epidemie mezi dětmi tam, kde nebyl dostatek hygieny ani čisté vody.
Vojenské konflikty patřily dlouho k nejvýraznějším zdrojům hromadného šíření žloutenky. Během válek se vojáci tísnili v polních táborech, sdíleli vodu, základní vybavení i únavu. Infekční formy hepatitidy se mezi nimi šířily rychle a postihovaly tisíce mužů během krátké doby. Později se k tomu přidala i medicína sama: v době, kdy se transfuzní krev ještě netestovala, se virové hepatitidy přenášely při život zachraňujících výkonech. Tam, kde nebyla čistá voda, očista rukou ani bezpečné nástroje, žloutenka dokázala během několika týdnů ochromit celé jednotky nebo komunity.
Lékařské zprávy rozlišovaly rychle probíhající „epidemickou“ formu, která se šířila například v kolektivech, a formu spojenou s krví. Rozdíl se dal pozorovat ze statistických dat i terénních průzkumů, ale původce zůstával neznámý. To se změnilo až s nástupem moderní virologie. V šedesátých letech byl v krvi nemocných objeven specifický antigen, později potvrzený jako znak viru hepatitidy B. Byl to zásadní průlom: poprvé bylo možné laboratorně změřit infekci a sledovat, jak se šíří.
V dalších desetiletích přišla identifikace dalších virů. V sedmdesátých letech byl izolován virus hepatitidy A a od osmdesátých let se postupně začaly rozlišovat i další původci, kteří dokážou poškodit játra a vyvolat žloutenku.
Vědci postupně začali rozumět i tomu, odkud se jednotlivé viry vzaly. Hepatitida A a E se šíří především tam, kde je špatná hygiena a kontaminovaná voda, jejich původci jsou dlouhodobě svázaní s lidskými populacemi a cirkulují zejména v prostředí, kde žijí lidé těsně u sebe. U hepatitidy B a C jde o viry přenášené krví; hepatitida B je rozšířená mezi lidmi pravděpodobně po tisíce let a virus hepatitidy C se masivně rozšířil zejména ve 20. století při zavádění injekčních procedur a transfuzí. Některé z těchto virů mají evoluční příbuzné v živočišné říši, ale jejich současné šíření probíhá téměř výhradně mezi lidmi.
Vývoj vakcín změnil zdravotnickou praxi. Vakcína proti hepatitidě B, dostupná od začátku osmdesátých let, postupně snížila počet nových případů v zemích, kde byla zavedena do očkování dětí. V polovině devadesátých let byla v USA schválena vakcína proti hepatitidě A, která pomohla omezit epidemie spojené s kontaminovanou vodou nebo potravinami. Zavedení testování krve a jednorázových zdravotnických pomůcek zabránilo mnoha přenosům, které byly dříve běžné.
Přestože se situace výrazně zlepšila, problém nezmizel. Hepatitida E je dnes vážnou hrozbou v některých regionech Asie a Afriky, zejména v uprchlických táborech a oblastech postižených záplavami. Hepatitida C se často šíří nenápadně, protože může roky probíhat bez příznaků a projevit se až v okamžiku, kdy je játra těžce poškozeno. Moderní léčba dokáže hepatitidu C ve velké části případů odstranit a terapiím proti hepatitidě B se daří účinně potlačovat množení viru, ale ne všude jsou tyto možnosti dostupné.
V laboratořích dnes vědci sledují genetické změny virů a hledají způsoby, jak jejich šíření zastavit. Statistiky ukazují, že miliony lidí na světě stále žijí s chronickou hepatitidou, aniž by o ní věděli. Rozdíl mezi tím, zda je někdo ohrožen, často určuje jen místo narození, dostupnost očkování a kvalita zdravotnického systému. Vyspělá část světa má díky očkování a prevenci situaci pod kontrolou. Jinde zůstává žloutenka nemocí, která může zasáhnout celé komunity během několika týdnů.
Žluté zabarvení očí je drobný příznak, který dokáže přivést pacienta do ordinace ještě dnes. Tento projev provází lidstvo už po tisíciletí a zůstává varovným signálem jaterního onemocnění. Příběh žloutenky se neuzavřel. Se zlepšující se medicínou se sice mění její podoba, ale boj proti virovým hepatitidám zatím neúnavně pokračuje.
Zdroje:
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC9742756/; https://achh.army.mil/history/book-vietnam-genmedvn-ch18
