Článek
V poprvé už není zdůrazněna suverenita států, ale odpovědnost vůči jednotlivci. O tři roky později, 10. prosince 1948, Valné shromáždění OSN v Paříži přijímá Všeobecnou deklaraci lidských práv. Tím se mezinárodní řád mění — jednotlivec se stává nositelem práv, která přesahují hranice států.
V letech 1945–1948 vznikl soubor norem, které vymezily ochranu člověka jako globální princip. Založení OSN nahradilo Společnost národů a přineslo nové instituce — Komisi pro lidská práva, Světovou zdravotnickou organizaci a Mezinárodní soudní dvůr. Komise OSN, vedená Eleanor Rooseveltovou, připravila návrh univerzální listiny. Do textu se promítly zkušenosti z norimberských procesů i potřeba předejít dalším genocidám. Deklarace byla přijata 48 hlasy, bez jediného hlasu proti.
Základním impulzem bylo vědomí, že klasický model státní suverenity nedokázal zabránit systematickému násilí na obyvatelstvu. Nacistické zločiny, sovětské represe a koloniální války ukázaly, že stát může být pachatelem, nikoli ochráncem práva. Současně se rozvíjela filozofie osobní důstojnosti – křesťanský personalismus formuloval pojem člověka jako osoby s přirozenými, nezadatelnými právy. Tyto dvě myšlenkové linie – politická a morální – vytvořily po roce 1945 společný základ nového mezinárodního řádu.
První návrh textu deklarace vznikl v roce 1947 v Ženevě. Francouz René Cassin zpracoval strukturu třiceti článků. Čínský diplomat P. C. Chang usiloval o jazyk kulturně univerzální, který by nebyl svázán západními tradicemi. Libanonský delegát Charles Malik prosadil důraz na duchovní stránku lidské osoby. Preambule nakonec spojila oba přístupy: „…uznávajíce vrozenou důstojnost a rovná a nezadatelná práva všech členů lidské rodiny“. Dne 10. prosince 1948 byla deklarace schválena v Paříži. Osm států se zdrželo, nikdo nebyl proti.
Deklarace se stala základem nového typu mezinárodního práva. Státy začaly přijímat vlastní ústavy a smlouvy, které odkazovaly na její text. Vznikly regionální úmluvy – Evropská úmluva o ochraně lidských práv (1950), Americká deklarace práv a povinností člověka (1948) a Africká charta lidských a národních práv (1981). Princip osobní důstojnosti byl začleněn do poválečných ústav Itálie, Německa i Japonska. Mezinárodní soudní dvůr a nově zřízená Rada OSN pro lidská práva vytvořily rámec pro dohled nad jejich dodržováním.
Základní text z roku 1948 zůstal nezměněn a tvoří jádro mezinárodních smluv o občanských, politických, hospodářských a kulturních právech. Přes politické rozdíly mezi státy se stal univerzálním měřítkem legitimity. Od roku 1950 se k deklaraci opakovaně hlásí i nečlenské státy OSN. V roce 2023 potvrdilo Valné shromáždění, že „princip důstojnosti a lidských práv“ je trvalým pilířem Charty OSN.
Poslední doložený krok v kodifikaci poválečných práv představuje Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který vstoupil v platnost 23. března 1976. Tím se závazky deklarace proměnily v právně vymahatelné normy a myšlenka ochrany jednotlivce se stala součástí mezinárodního práva.
Zdroj:
https://www.mdpi.com/2409-9252/5/4/47
