Článek
Jsem ráda, že jsem dokázala obhájit svoje vlastní práce — bakalářku, diplomku i dizertaci. Psala jsem je sama, věděla jsem přesně, proč jsem zvolila konkrétní metody, proč jsem citovala určité autory a proč jsem jiné zdroje naopak vyřadila. A i tak byly otázky u obhajob často hodně záludné.
Kdokoliv, kdo někdy psal odbornou práci, ví, že samotný text je jen malá špička ledovce. Pod hladinou jsou dlouhé měsíce, někdy roky rozhodování, úvah, pochybností, vnitřních argumentů, slepých uliček. A přesně na to se při obhajobě míří. Na to, co v textu není vidět. A už jen tohle samotné je pro studenty často stres a ne každý to „dá“.
Ale obhájit plagiát?
To je jiný level. Tam ten člověk musí vysvětlovat motivy a rozhodnutí, které nikdy neudělal. Je to jako kdyby měl obhajovat komplikovanou objížďku, aniž by věděl, že na původní silnici leží přes cestu spadlý strom. Mám doktorský titul, ale kdybych měla za týden obhajovat cizí bakalářku, dřív mě zabije ten stres z toho.
Kdo dokáže obhájit plagiát, má buď ohromné štěstí, nebo mimořádný talent na nějaké zvláštní herectví a manipulaci. Morálně je to nepřijatelné, o tom žádná. Ale hlavní selhání je i na straně školy a komise, která asi tedy nedokázala položit správné otázky a vyhmátnout slabiny, jinak si to nedokážu vysvětlit.
Obhájit vlastní práci je samo o sobě výzva.
Obhájit cizí — to už je opravdu extra výkon, to si ani nedovedu představit, jak se to dá zvládnout.
