Článek
Myšlenka chránit pokožku před sluncem je starší než samotná medicína. Ve starověkém Egyptě se používaly minerální prášky a rostlinné extrakty, v Asii zase oleje z rýže a bylin. Až 20. století však přineslo zásadní změnu: vědci popisovali účinky UV záření a lékaři, místo, aby před ním varovali, začali doporučovat sluneční světlo jako léčbu. Když se zároveň rozšířilo rekreační cestování, opalování se stalo symbolem životního stylu a pokožka musela mít pomocníka – něco, co umožní vystavit se slunci, aniž by následoval bolestivý úpal.
První chemické přípravky schopné absorbovat UV záření vznikly v USA koncem 20. let, ale jejich skutečný trh se otevřel až v 30. letech. Na francouzské Riviéře měl chemik Eugène Schueller potíže se spálením, a proto pověřil laboratoře L’Oréalu, aby vytvořily účinný přípravek. V roce 1935 mu chemici předložili nové „opalovací oleje“ s benzyl salicylátem. O rok později uvedl na trh Ambre Solaire – produkt, který spojil vědu, estetiku a atmosféru Riviéry do jediného ikonického předmětu.
Nedaleko odtud, v Rakousku, dostal mladý chemik Franz Greiter při výstupu na horu Piz Buin těžké spálení. Výsledek? V roce 1946 vytvořil vlastní „Gletscher Crème“, která později dala vzniknout značce nesoucí jméno oné hory. V USA zase vyvinul farmaceut Benjamin Green během války mast určenou pro vojáky v Pacifiku – základ budoucího Coppertone.
Až ve chvíli, kdy se zároveň začaly objevovat první důkazy propojující nadměrné slunění a rakovinu kůže, změnil se účel těchto výrobků: už nešlo jen o snadné opálení, ale o skutečnou ochranu do hloubky. Právě v této etapě vznikl jeden z nejvlivnějších konceptů dermatologie: faktor SPF. V roce 1974 jej zavedl Franz Greiter a umožnil tak spotřebitelům porozumět tomu, kolik ochrany vlastně krém nabízí. Tento posun otevřel dveře moderní vědě o UV filtraci – a s ní přicházela i další technologická evoluce. (Původní SPF byla nízká a ochrana krátká a slabá, dnes se doporučuje SPF 30 a výše i pro každodenní nošení.)
Evropské laboratoře začaly vyvíjet fotostabilní chemické filtry, americké instituce se soustředily na bezpečnost a toxicitu a asijský trh, zejména Jižní Korea, uvedl éru lehkých krémů, které nezanechávají bílý film. Minerální filtry jako oxid titaničitý či oxid zinečnatý se díky technologii nanomateriálů staly běžnou součástí přípravků, ačkoliv jejich kořeny sahají k hustým, křídově bílým pastám používaným už před desetiletími.
Tlak na ekologickou bezpečnost přinesl další posun: některé filtry byly v tropických destinacích zakázány kvůli možnému vlivu na korálové útesy, což vedlo k vývoji „reef-safe“ formulací. A rozdílné regulace způsobily, že v Evropě a Asii se objevují nové filtrační molekuly rychleji než v USA, kde je schvalování přísné a pomalejší.
Zdroje: https://blog.sciencemuseum.org.uk/the-story-of-sun-cream/; https://cosmoderma.org/history-of-sunscreen/; https://avasol.com/blogs/the-avasol-blog/the-history-of-sunscreen-1
