Článek
Dlouhodobě se věnuje i tématu smrti Jana Masaryka. Musím přiznat, že když jsem byla 24. listopadu na prezentaci jeho nové knihy o tomto tématu, byla jsem trochu zklamaná — protože Mareš jen znovu dobře vysvětlil, jak se to nestalo, ale už ne tak přesvědčivě pojednal o tom, co se vlastně stalo. Tak to pojďme ještě trochu napravit.
Případ smrti Jana Masaryka patří bezesporu k nejdiskutovanějším momentům českých dějin 20. století. Ve veřejném prostoru se vžil hlavně obraz vraždy: někdo vešel v noci do bytu v Černínském paláci, ministra přemohl a vyhodil z okna. Nová kniha Jaroslava V. Mareše Zbytečná záhada – smrt Jana Masarykatenhle příběh zpochybňuje a tvrdí, že „záhada“ je do značné míry naším vlastním výtvorem. V tom ale není zcela originální, existuje i řada odborných publikací, které jsou velmi skeptické, co se týče motivu vraždy.
Masaryk zemřel v době, kdy se komunisté ujímali moci. Ti okamžitě oznámili ministrovu sebevraždu, aniž by bylo vyšetřování uzavřeno — což je ale mimochodem dodnes celkem běžná praxe. Když například můj otec zemřel v roce 2007, lékař byl hned připraven podepsat úmrtní list a jako příčinu smrti určil infarkt — tělo přitom ještě nikdo nepitval. Následná pitva, provedená až na žádost rodiny, jeho předpoklad potvrdila. Stejně tak tomu mohlo být v roce 1948 s Masarykem: předběžný závěr mohl být oficiální a platný, tím spíš, že následná pitva byla v souladu se závěry po prvotním ohledání na místě.
Jenže část veřejnosti tomu nevěřila, a z logického protireflexu („když komunisti lžou o sebevraždě, musela to být jimi vykonaná vražda“) se stala na desetiletí past pro uvažování o celém případu. Jak Mareš připomíná, i po ukončení vyšetřování se začali objevovat noví „svědci“, často s podezřele dramatickými vzpomínkami.
Podstatou Marešova přístupu je, že místo pozdějších vzpomínek bere vážně to, co se dá ověřit: polohu těla, zranění, geometrii římsy a dostupné policejní i lékařské protokoly. Naopak spoustu výpovědí se mu podařilo vyvrátit — například tvrzení o tom, co kdo viděl venku, když ve skutečnosti byla v lokalitě ještě naprostá tma. V tom se jeho kniha potkává s biomechanickým výzkumem Martina Čermáka a Jana Špičky ze Západočeské univerzity, kteří na základě 3D modelů a měření ukázali, že Masaryk před pádem stál na vnější římse mezi okny zhruba 1,3 metru od okraje otevřeného okna, a že nebylo potřeba žádné „vnější síly útočníka“, aby tělo dopadlo 2,4 metru od zdi.
Závěr tohoto výzkumu je pro vražednou verzi nepříznivý: vyhození nebo vystrčení přímo z okna vychází jako „značně nereálné“. Pád byl svislý, se symetrickými zraněními a počátečním impulsem směrem od budovy, ale bez bočních výchylek. To odpovídá tomu, že Masaryk stál na římse sám a ztratil rovnováhu — ať už vědomě skočil, nebo uklouzl či se mu udělalo špatně.
Ani poslední velké vyšetřování, ukončené policií v roce 2021, nedokázalo vraždu jednoznačně prokázat. Případ byl odložen s tím, že se nezjistily nové skutečnosti, které by rozhodly mezi verzí nehody, sebevraždy a vraždy. I to zapadá do Marešovy teze, že „zbytečná záhada“ je spíš dílem našich očekávání než výsledkem pevných důkazů.
V tomhle textu se vědomě držím Marešova rámce: – nepracovat s vynucenými svědectvími a pozdními, mediálně atraktivními vzpomínkami, – brát vážně mechaniku pádu, – a nepředstírat jistotu tam, kde chybí důkazy.
K tomu sama doplňuji něco, co v debatě často zůstává na okraji: tělesný stav Jana Masaryka v oné noci. V rekonstrukcích se hodně mluví o římsách, úhlech a trajektoriích, méně o tom, v jaké kondici vlastně byl člověk, který na tu římsu lezl. Mareš velmi přesvědčivě ukazuje, že v bytě není nutné hledat útočníky. Já bych k tomu přidala, že je potřeba ještě víc sledovat samotné Masarykovo zdraví — nejen nespavost, které se Mareš podrobně věnuje, ale i pravděpodobné potíže se stabilitou.
Je dobře zdokumentován nález židle ve sprše (lze ji vidět i na veřejně přístupných fotografiích) a přítomnost stolice na okně i při nálezu těla, jak vyplývá i z pitevní dokumentace. Židle ve sprše běžně slouží lidem, kteří nezvládnou stát po celou dobu mytí — kvůli slabým nohám (což u Masaryka můžeme vyloučit, ve dnech před smrtí měl spousty pochůzek) nebo závratím, což by daleko víc přicházelo v úvahu. Fekální únik je běžným jevem při fyzické indispozici nebo umírání. Je možné, aby jednašedesátiletý muž s nezdravým životním stylem a ve stresu, který bral celou řadu léků, z ničeho nic třeba na pár vteřin uprostřed bezesné noci ztratil vědomí? Myslím, že se shodneme, že ano.
Když spojíme závěry fyzikální rekonstrukce s tímto tělesným pohledem, rýsuje se scénář, který je méně dramatický, ale o to věrohodnější: Masaryk je vyčerpaný, pravděpodobně dlouhodobě trpí nespavostí a psychickým tlakem. O jeho špatném spánku a střídání nálad se zmiňují různé dobové i pozdější výpovědi. V noci jde do koupelny. V bytě není zaznamenán žádný zápas ani známky návštěvy. Poté otevře okno, vykloní se z něj nebo na něm sedí — dělával to tak, když nemohl spát. Pak se mu zatočí hlava, krátká dezorientace, a když se probere, stojí na úzké římse, několik centimetrů od okraje. A v určitém okamžiku udělá chybný krok, nebo se mu prostě znovu zatočí hlava a padá. Možná byl jeho stav ještě horší než jen krátké mdloby, známky počínajícího selhání oběhové soustavy by zřejmě nebylo možné při pitvě rozpoznat, když vnitřní orgány byly vážně poškozené dopadem.
Z biomechanického modelu víme, že taková poloha stačí, aby pád proběhl svisle, bez boční rotace, a tělo dopadlo dál od zdi, aniž by ho někdo „odhodil“. To, že dopadl na paty a utrpěl symetrická zranění, odpovídá pádu živého těla ve vzpřímené poloze, ne manipulaci s mrtvolou. Pustíme-li se do odvážných spekulací, tak to možná byly Masarykovy poslední okamžiky, i kdyby k pádu nedošlo. Pokud na okně dostal infarkt nebo mrtvici, ale na okně by se přehoupl na druhou stranu, tedy na římsu, ale do koupelny, jeho šance na přežití by byly samozřejmě mnohem větší. Jestli by si nezvládl sám zavolat o pomoc, ráno by ho našel sluha. Jenže pokud by byl Masaryk již mrtvý, možná by záhada stejně vznikla znovu, jen bez onoho dramatického pádu.
Zbývá otázka, proč je tahle jednoduchá varianta tak málo populární. Částečně proto, že je narativně „slabá“: vražda je dramatická, nehoda banální. Částečně proto, že Masaryk se stal symbolem komunistických vražd a mnoho lidí jeho případ zná daleko lépe než zcela očividné případy vykonstruovaných vražd a poprav politicky nežádoucích osob, jako byl v té době třeba Heliodor Píka.
Zdroje: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-jak-zemrel-jan-masaryk-na-stole-je-nova-hypoteza-246842; https://policie.gov.cz/clanek/znovuotevreni-pripadu-podezreleho-umrti-ministra-zahranici-jana-masaryka.aspx; https://plus.rozhlas.cz/hodila-se-komunistum-smrt-jana-masaryka-potrebovali-ho-jako-fikovy-list-mini-9404063; https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-jak-zemrel-jan-masaryk-na-stole-je-nova-hypoteza-246842; https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/jan-masaryk-smrt-vysetrovani-dokumenty-svedectvi-vrazda.A250130_204752_domaci_vals; https://cs.wikipedia.org/wiki/Smrt_Jana_Masaryka; Mareš; Jaroslav V. Zbytečná záhada – Smrt Jana Masaryka. Praha: Universum, 2025.
