Článek
Vypadal, jako by prožil něco strašného. Policisté se ptali – odkud přišel, jak se jmenuje, co se mu stalo. Chvíli mlčel, a pak tiše řekl:
„Nicholas… Nicholas Barclay.“
V místnosti zavládlo ticho. To jméno znali – patřilo chlapci, který zmizel před třemi lety v Texasu. Ale tenhle měl cizí přízvuk, tmavé vlasy a hnědé oči. Přesto znal každý detail z Barclayova života. Vyprávěl o únosu, o bití, o letech strachu a útěku. Příběh zněl přesvědčivě, až bolestně opravdově. Policisté zavolali do Ameriky. A když matka ztraceného chlapce o pár dní později přiletěla do Španělska, objala ho bez váhání. Plakala, volala jeho jméno – a mladík plakal s ní.
Nikdo tehdy netušil, že právě přihlíží jedné z nejpodivnějších mystifikací moderní doby. Že ten, kdo před nimi stojí, není ztracený chlapec z Texasu, ale Frédéric Bourdin – muž, který se zoufale snažil prožít dětství, o něž byl připraven.
Kořeny prázdnoty
Frédéric Bourdin se narodil 13. června 1974 ve francouzském městě Nanterre. Jeho dětství bylo poznamenáno zanedbáváním. Matka měla problémy s drogami a střídala partnery i bydliště. Chlapec často končil u prarodičů, kteří se snažili poskytnout mu zázemí, ale citové prázdno zůstávalo.
Už od útlého věku si Bourdin vymýšlel příběhy. Nešlo jen o dětskou fantazii – byl to únik do jiných životů, kde měl rodinu, lásku a jistotu. Postupně se z této hry stalo přesvědčení, že když bude dost přesvědčivý, může se tím člověkem stát doopravdy.
Nezajímal ho majetek, výhody ani sláva. Toužil po jediném – po přijetí. Po rodině, která ho obejme a řekne: „Teď jsi doma.“ Proto se stylizoval do rolí ztracených dětí – nikdy dospělých. Vždy měl být třináctiletým nebo patnáctiletým chlapcem, nikdy mužem.
Jeho příběhy měly pečlivou strukturu. Vysvětloval nesrovnalosti: proč má přízvuk, proč vypadá starší, proč se barva očí liší od popisu. Tvrdil, že byl unesen, držen v izolaci a týrán. Vyvolával soucit – a ten fungoval. Mezi lety 1991 a 2000 se vydával za desítky ztracených dětí po celé Evropě i v Americe. Každý příběh skončil odhalením, ale nikdy ho to neodradilo. Jakmile jedna lež padla, vytvořil novou.
V roce 1997 se Bourdin vydával za Nicholase Barclaye, třináctiletého Američana z Longview v Texasu, který zmizel v roce 1994. Tvrdil, že byl unesen do Evropy a po letech se mu podařilo utéct. Španělská policie mu uvěřila, americké úřady také. Rodina, zničená ztrátou dítěte, ho přijala bez jakéhokoli ověřování.
Když se z fantazie stane noční můra
Bourdin dostal americký pas, rodné číslo a pokoj v domě Barclayových. Pro něj to mělo být naplnění jeho snu – po desítkách pokusů konečně našel rodinu, která ho přijala. Jenže realita byla jiná.
Zpočátku ho matka Beverly objímala, bratr Carey se snažil být laskavý. Ale atmosféra v domě se rychle změnila. Bourdin tvrdil, že cítil napětí, strach, někdy i nepřátelství. Jason, nejstarší z bratrů, se mu vyhýbal. Matka byla přísná a chladná. Po několika týdnech začal mít pocit, že rodina něco skrývá.
Také místní novinář si všiml nesrovnalostí – výšky, očí, přízvuku. Když případ převzala FBI, test DNA vše potvrdil: muž není Nicholas Barclay. Bourdin byl zatčen, ale dřív než skončil ve vězení, rozšířil do světa děsivou domněnku – že skutečný Nicholas byl mrtvý a rodina ho přijala, aby zakryla zločin. Policie nic takového nikdy neprokázala, tělo se nenašlo, ale podezření zůstalo.
Otázky dodnes visí ve vzduchu: Jak mohla rodina nepoznat, že před nimi nestojí jejich syn? Byli tak oslepeni touhou po návratu ztraceného dítěte – nebo opravdu něco skrývali?
V roce 1998 byl Bourdin odsouzen k šesti letům vězení za podvody a krádež identity. Po propuštění byl deportován do Francie. Ještě několik let zkoušel menší podvody, ale postupně se stáhl do ústraní.
V roce 2006 se oženil s Isabelle, založil rodinu a žije v Paříži. V roce 2008 vydal autobiografii Scoundrel a později spolupracoval na dokumentu The Imposter. V roce 2023 vystoupil v podcastu Crime Junkie, kde odmítl spekulace o vraždě Nicholase Barclaye.
Frédéric Bourdin zosobňuje tragický paradox. Chtěl si přivlastnit dětství, které mu bylo upřeno. Toužil po domově, po objetí, po větě „máme tě rádi“, ale dostal se do rodiny, která možná svého syna zavraždila.
Zdroje:
https://www.factinate.com/people/facts-frederic-bourdin
