Článek
Zní to jednoduše a uklidňujícím způsobem to přesouvá vinu z našeho chování na kvalitu potravin. Jenže když se člověk opravdu podívá do minulosti, ukáže se, že realita byla – a je – mnohem složitější. A že skutečné důvody dnešní obezity leží jinde.
Představa, že dříve bylo jídlo automaticky hodnotnější, je spíš mýtus. Ano, nebylo průmyslově zpracované, ale zároveň nebylo vždy čerstvé, bezpečné ani pestré. Ovoce a zelenina byly přísně sezónní, maso se rychle kazilo a možnosti konzervace byly omezené. O systematické kontrole kvality potravin si lidé mohli nechat zdát.
Dnes máme naopak po celý rok k dispozici široký výběr čerstvých i konzervovaných potravin, chlazené maso, testované suroviny a navíc doplňky stravy. Paradoxem je, že tělo dnes často netrpí žádnými zásadními nedostatky – a tak si „neříká“ o konkrétní živiny.
Zásadní rozdíl spočíval v ceně. Jídlo bylo historicky jednou z největších položek rodinného rozpočtu. Nejedlo se podle chuti, ale podle nutnosti. Dnes si při náhlé chuti může většina lidí dovolit koupit to, co jim chutná, protože jídlo je levné v poměru k příjmům.
Sladkosti, zákusky a cukr byly dlouho luxusním zbožím a běžně dostupné nebyly ani náhodou. I domácí koláče byly výrazně méně sladké, než na co jsme zvyklí dnes. Zajímavé je i to, že ryby – kdysi považované za levnější alternativu masa – dnes často patří k dražším potravinám. Poctivé suroviny se stávají vzácnějšími, zatímco průmyslově zpracované varianty jsou nejdostupnější v historii. Ano, pilo se hodně alkoholu – a ano, kdo to přeháněl s pivem, mohl být tlustší už tehdy. Ale celkový energetický příjem byl výrazně regulovanější než dnes.
Další nepohodlná pravda: jídlo bylo méně lákavé. Jedlo se především z hladu, ne pro potěšení. Příjem rychlých cukrů byl nízký, takže ani prudké výkyvy krevního cukru nebyly běžné. Dnešní potraviny jsou naopak cíleně navrhovány tak, aby byly maximálně chuťově návykové – kombinují tuk, cukr a sůl v přesném poměru, který stimuluje dopaminový systém. Něco takového v minulosti jednoduše neexistovalo. To není otázka nostalgie, ale zásadní změny prostředí, ve kterém se rozhodujeme, co a kolik sníme.
Navzdory tomu všemu byli i dříve lidé s nadváhou. Důvody ale bývaly poměrně jasné: zdravotní problémy (zejména hormonální), vážné psychické potíže nebo kombinace velkého množství volného času a peněz. Není náhoda, že obezita byla častější mezi šlechtou a královskými rodinami – s rostoucím sociálním postavením rostla i pravděpodobnost nadbytečného tuku. Obezitě se ostatn říkalo „tělnatost“ nebo „blahobytnost“. Většinou nešlo o jeden faktor, ale o jejich souběh.
A pak tu bylo stigma. Tlustý člověk měl horší společenské postavení. Koncept body positivity ani obrana proti fat shamingu neexistovaly. Bylo zcela běžné odmítnout ženu proto, že je „příliš tlustá“ – nebo naopak vychrtlá. Tělo bylo vnímáno jako vizitka sebekontroly a zdraví, nikoli jako identita, kterou je třeba chránit před kritikou.
Zajímavé je, že i bez znalosti kilojoulů dokázali lidé poměrně přesně popsat, co vede k tloustnutí. Doporučoval se pohyb, slabé čiré vývary, zelenina, malé přílohy a omezení tuků, tučných mas a plnotučného mléka. Čistě na základě pozorování. Ostatně jedna z prvních známých redukčních diet, Bantingova metoda z roku 1863, stála přesně na tomto principu: omezení cukrů a škrobů nikoli na základě výpočtů, ale prostého sledování toho, po čem se tloustne.
Určitou roli hrál i pohyb, ale existují studie, které zpochybňují, že by to bylo to hlavní, co mělo vliv. Práce v průmyslu nebyla vždy tak fyzicky namáhavá jako spíš lidem brala čas na jídlo, v zemědělství byla dřina často spíš sezónní a nárazová, stejně jako intenzivní pohyb při lovu ještě dříve v pravěku. Navíc ti nejintenzivněji pracující mívali také nárok na největší porci jídla v rodině nebo komunitě.
Zdroje: https://www.npr.org/2025/07/24/nx-s1-5477662/diet-exercise-obesity-nutrition; https://www.akdh.org/article/s1548-5595(06)00106-6/fulltext; https://www.oatext.com/the-evolution-of-obesity-from-evolutionary-advantage-to-a-disease.php
